Bavil jsem se včera s jednou svou známou. Vím že je dlouho vdaná a vím že se mi chlubila že její muž byl jejím prvním a dlouho jediným chlapem. Co bylo bylo. Už jediným není.
Bavil jsem se včera s jednou svou známou. Vím že je dlouho vdaná a vím že se mi chlubila že její muž byl jejím prvním a dlouho jediným chlapem. Co bylo bylo. Už jediným není. Našla si „přítele„jak tomu říká. Protože pořád mluvila o tom jak má šťastné manžeství, bezvadného muže, neodpustil jsem si otázku,jak ji ted baví šukání s manželem, když milenec je takovej mazlivej? Jak ona říká.
S klidem dámy mi odpověděla, že každej je jinej a tedy se to milování nedá srovnávat. Pak mě ještě poučila, že tomu sexuálnímu aktu nemám říkat tak ošklivě.K tomu měl jsem ještě poznámku, že některé ženy jsou prostě čubky, co jim není nic dost dobré. Smála se a přikývla, že je to tak. Evidentně byla na sebe hrdá. Ještě mi vysvětlila, že její muž není žárlivý. A ona také ne. Jsem se jen zeptal. „Takže už si mu tu radostnou zvěst sdělila?” Zarazila se. „To se přeci nesmí dozvědět.” Byl jsem v pátrací náladě a vyzvídal jsem co by se stalo, kdyby tahle aférka rupla. Tahle otázka ji evidentně náladu nezvedla. Ukončila rozhovor.
Aby bylo jasné, nemám nic proti nevěrám, prostě se děly, dějou a dít se budou. Jednoduše někteří lidé mají za to že nevěra je životní norma. Pokud si tuhle moudrost nemyslejí, dost často na ni přijdou. A chovají se podle ni. Šel jsem dnes odpoledne do města, chtějíce si koupit nějakou muziku a literaturu. Cestou jsem přemýšlel o sedmi smtelných hříších a Desateru. Celkem vzato jsem přesvědčený, že v každém případě jak Desatero, tak sedm smrtelných hříchu přesně popisují a vyjadřují ve zkratce kompletně právní a morální potíže lidstva. Pýcha, Lakomství, Závist, Hněv, Smilstvo, Nestřídmost, Lenost.
Pominu-li náboženské příkazy Desatera, tak Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.Nezabiješ, Nepokradeš, Nezcizoložíš, Nevydáš proti bližnímu falešné svědectví, Nepožádáš manželku bližního svého, Nebudeš dychtit po domě bližního svého…. vůbec po ničem, co patří bližnímu tvému, máme zde zcela kompletní návod k životu, bez větším právních a morálních problémů. Vím co říkám. Skoro všechny tyhle přikázání mimo vraždy a zabití.( Pokud se nepočítají králíci, kachny a kuřata, plus pár kaprů ) jsem porušil a všech smrtelných hříchů se dopustil. Jo nedychtil jsem tak moc po cizím majetku. Patřičně jsem si to vždy odnesl. Dříve nebo později.
Nejsem hlasem na poušti a nejsem sv. Jan Křtitel abych volal Napřimte stezky Páně, Království Boží se přiblížilo. Beztak by mě skoro nikdo neposlouchal. Navíc, k tomu jsem ještě životem nedorostl. Ale jak jsem si tak přemýšlel o nevěře, žárlivosti a jiných podobných uvědomil jsem si kolik toho nevěra a žárlivost vlastně z těch základních lidských hodnot překračuje. Žárlivý chlap nebo ženská se nevěrou dopouštějí všech.
Je tam pýcha, pýcha, že jsem natolik chytrý, že si mohu dovolit nevěru, pýcha, že jsem lepší než ten na koho žárlím. Nestřídmost, jeden chlap, jedna ženská nestačí. Závist, protože ty prsa sousedky jsou určitě hezčí než ty co má moje žena. Tím pádem smilstvo samozřejmě taky. Smilstvo je prý na tom všem nejhezčí, konečně je to lidská přirozenost. Jo jo mohl bych pokračovat.
Jak si tedy přemýšlím, napadalo mě právě to spojení žárlivosti a nevěry, vede nakonec někdy i k vraždě. Násilnický můž zabije nevěrnou maželku, v muslimských zemích je to celkem samozřejmá věc, nevím jestli jsou potrestáni, možná že jsou. Zárlivá manželka, milenka považuje svého milence nebo manžela za svůj majetek a nedej dobrý Bože aby se usmál na jinou.
Okamžitě propukne ve spravedlivý hněv, nebot stejně jako onen násilnický muž, tak i ona považuje manžela za osobní majetek, co se nesmí podívat nalevo, napravo a „opovaž se parchante jen koutkem oka pohlédnout na jinou, pak uvidíš.” Občas je zabije oba. O lenosti, kradení ani nemluvím.
Pak jsou zde ještě další druhy spojení žárlivosti a pýchy, plus závisti, třeba mezi sourozenci. Neboť, to je obzvlášť zajímavé rodiče, závidí dětem a někteří se je pokoušejí i okrást. Znám případ, kdy se otec soudí se svou dcerou majetek po její matce, protože má za to, že ona matka se s ním správně nevyrovnala při rozvodu. Takže napadl dědické řízení, a ne že se chce dělit, chce všechno. Dopouští se závisti, hněvu, pýchy, neb svou dcerou pohrdá, žárlivosti na jejího partnera. Jo jo.
Začal jsem takovou hezkou, milou, tichou nevěrou a došel jsem až k vraždě. Jinak úmyslná vražda a úmyslné okrádání zaměstnanců, sirotků a dalších jim na roveň postavených, jak by řekl právník, je podle křesťanství hřích až do nebe volající. Četl jsem v jednom komentáři, že vztahy jsou celkem jednoduché, prý je to o komunikaci. No jistě, ale o jaké? Jaký druh komunikace má diskutující na mysli, tu s nožem a soudy? Nebo mlčení jako trestem za neposlušnost.?Tím často trestají třeba maminky děti.
Řeknou jim. Tak a teď s tebou nemluvím, když si ten zlobivý kluk. A zlobivý pětiletý kluk kouká co se děje, Maminka nemluví, kamarádi nejsou poblíž a ta naprosto nejbližší, mu dává najevo, že ho nemá ráda. Mlčením. Kluk brečí, protože opuštění pětiletí kluci prostě ještě brečí, oni sice brečí i opuštění padesátiletí, ale ti už ne tak veřejně. Mlčení je sakra druh náročný komunikace. Ono mezi lidmi jednoduše nelze nekomunikovat. Maminka je spokojená, protože jí kluk zrovna brekem neobtěžuje, možná má zásadu, zbytečně nerozmazlovat. Jí taky nikdo nerozmazluje. A kolo Zákona se roztáčí, jak by řekli budhisté.
Leckteré matky z odcházející krásou, jsou žárlivé na své svěží krásné dcery, otcové závidí synům sílu a úspěch. Pchá,jednoduché vztahy a stačí komunikovat. Dobrá rada nad zlato. Nebo že bych fakt něco nepochopil, když jsem to četl? Možná. Vím jedno. K ukončení řeči stačí někdy jen málo. Stačí jen mít trochu jiné zájmy a nemusí to být zájmy, které jsou destruktivní zločinecké, ale jen jiné a už je konec.
Nezažil jsem to jen s jednou. Takže ta bývalá láska je skutečně tresť několika lásek. Stačí si jen vzít skývu chleba a hned jste obviněni, že děláte naschvál, protože přeci s eráno ptala jestli půjdeme do té Mexické restaurace na večeři. Ani jsem nestačil říci, že samozřejmě půjdu. Už byla za dveřmi a odpádila autem a vrátila se ráno.
O několik týdnů později se se mnou rozešla, protože tak hroznou dovolenou a takové chování si fakt nepředstavovala. Psal jsem tam po večerech knihu. Já měl za to, že se jdeme toulat po lesích. A to jsme celé dny dělali. Večer kniha. Další poznámka byla fakt rozkošná. Největším nepřítelem a bořičem jejího štěstí bylo internetové připojení. Protože jsem se díval na net, a zajímal se jak lidé reagují na mé blogy.
Jiný takový prohřešek vedoucí až k pláči a scéně byl, když jsem na nádraží položil tašku na zem, řekl „Pohlídej ji, skočím si na záchod.”Samozřejmě jsem v tom kalupu zapomněl poprosit .Hned jsem věděl, že jsem nevychovaný, a jestli ji to ještě jednou řeknu tímhle tónem, je konec. A byl. Zvedl jsem tašku, řekl čau lásko a odešel. Už jsem ji nikdy neviděl. Chce se mi říci. Naštěstí.
Pokračování někdy