Neumíš odpustit? Pak neumíš ani milovat.

Venku jak na jaře. Inu jsou to změny. Ani jaro, ani zima, pouze jen a

Venku jak na jaře. Inu jsou to změny. Ani jaro, ani zima, pouze jen a
nepořádek na ulicích. Ten zatím nikdo neuklízí. Čeká se na jaro. Co kdyby
začal náhodou zase padat sníh. Musím vybírat kudy chodím, protože mým bosým
nohám přílišná koncentrace drobného, ostrého štěrku zas až tolik nesvědčí.
Na druhou stranu je teplo, takže se hodně procházím po zatravněných
plochách.

Líbil se mi onehdy ten komentátor, pod posledním blogem, co si průběžně dělá
starosti s mojí minulostí rozvedeného muže a mých opuštěných dětí, co mi
podle jeho mínění nemohou tu křivdu odpustit. Samosebou, nemá smysl s ním na
tohle téma diskutovat. Lidé, co neumí nikomu odpustit, nejsou schopni
pochopit, že odpuštění jako takové existuje. Zklamalo mne v mém životě mnoho
lidí, dost lidí jsem zklamal já, nepochybně i svoje děti.

Mnoho dětí odpouští v dospělosti svým rodičům, mnoho rodičů svým dětem.
Odpouštějí jen a jen z lásky. Rodiče i děti. Lidé neschopni lásky,
demonstrují i neschopnost odpuštění. Mají svou představu lásky a nechápou,
že láska pokud nezahladí všechno, tak mnohé. Někdy mám pocit, že svět stojí
na schopnosti rozumět, pochopit a odpustit. Nesoudit, neboť jak praví Písmo:
Bylo řečeno vašim předkům. Každý kdo zabije bude souzen, ale já vám
pravím, kdo se hněvá na bratra svého bez příčiny, bude odsouzen. Hněvat
se, soudit, bez znalostí a jen na základě kusých, většinou bez znalostí
kontextu, informací, vede jen ke zlosti bez příčiny. Zlosti, která ovládá
toho soudce.

Další taková věc, když ti lidé reagují tímto způsobem, tak na sebe
prozrazují mnohé aniž by chtěli. Vždy, když někoho na druhém něco žere,
většinou se to týká jeho samého ve smyslu. „Nejvíc mě bolí mé vlastní
kazy, které nejlépe vidím na druhém člověku.” Mají s tím problém,
protože se jich to týká. A dokud neporozumí svým vlastním ranám a omylům,
budou je dráždit rány a omyly těch druhých. Tohle vidím v terapii dnes a
denně.

Znám mnoho rozvedených lidí, kteří měli tu smůlu, že byli odděleni od
svých dětí, nemohli být s nimi jak by chtěli, druzí lidé je soudili, aniž by
rozuměli jejich pohnutkám a situacím. Zavržení otcové, protože matky cítily,
že pokud se jim podaří ten akt zavržení navodit u svých dětí, nejcitelněji
se pomstí. Jen málokdy se podaří, co se podařilo mě, že jsem jako zavržený
otec, dokázal tuhle situaci změnit. Aspoň u jedné dcery. U dvou starších
bylo krásné, že jsme se měli možnost vídat podle potřeby a možností.

Dnes mne navštívila nejmladší dcera, u které jsem byl dlouhé roky
zavržený otec a strávili jsme krásné odpoledne. Už je to víc než pět let, co
se potkáváme. Jde pomalu to setkávání, ale jde. Svěřuje se mi, mluví se mnou
o svém životě, poslouchám ji. Vyprávím ji o jejich prarodičích, příbuzných,
které neměla možnost poznat, protože už jsou mrtví. Ale skrze mne se ona i
její sestry dozvídají rodinné historie, které jim říkají, kdo jsou a odkud
jsou.

Chápu, jsou lidé, kteří si myslí, že to není nutné, že stačí nasypat
peníze matkám samoživitelkám, že rodina je přežitek, že ženská role a mužská
role se neliší. Ale jsem rád, že jak pro mou dceru je ten závazek, jakým
manželství je, není jen „papír na lásku.” Ale viditelné
potvrzení, že chci na sebe vzít odpovědnost.

Ano, lidé se rozcházejí, selhávají, bloudí, hledají pak cesty zpátky.
Pokud hledají tu cestu zpátky, když ne už tomu druhému, ale třeba aspoň k
těm dětem, což není vůbec jednoduché, jak si mnozí myslí. Pokud tak činí,
zaslouží úctu. Nikoliv odsouzení. Ti kdo manipulují s pocitem viny druhých,
ti jsou těmi, co budou odsouzeni.

Jedna dcera se bude vdávat, další se chce vdávat. Jsem rád, že to takhle
vidí, takhle uvažují. Jako dospělé ženy, co cítí, že rodina je to
nejdůležitější. I když ne vždy funguje jak má. Ale pokud nějak funguje, je
to lepší než žádná rodina. Dvacet let jsem svou dceru neznal, ale když
přišel čas, byl jsem připravený.

Trpělivost, neuchvátanost, vytrvalost je způsob, jak věci změnit. On se
ten život tak vyvíjí. Zdá se, že dlouho nic a najednou zaseté vyklíčí a
roste. Nejen v terapii, ale ve všech lidských činnostech. Rodiči jsme celý
život, nejen v dětství našich dětí. Dcery jsou dospělé a přesto jsem
důležitý jako spojka mezi nimi. Jejich matky mne rády nemají, ale tím se
netrápím. Stačí, když jsem svým dětem prospěšný. Bez ohledu na to, zda mě
jejich matky milují, nebo nemilují. Jo jo.