Žula je málo

Čtu si od Karla Poppera: „Otevřená společnost a její

Čtu si od Karla Poppera: „Otevřená společnost a její
nepřátele.” Druhý díl. Musím říci, že se mi líbí, jak se vypořádává
se svou filozofickou konkurencí. Inu filozof. Stejně tak si se zájmem čtu
některé blogy, co se vypořádávají s vládou, nebo s oponenty. Inu lidé.
Nejsem lepší. I já se občas domnívám, že co si myslím, by se dalo tesat do
mramoru. „Žula je málo.”

Ale musím říci, že jestli se mi líbil nějaký text, blog, v poslední
době tak tenhle. Pomáhejte
až když vás budou na kolenou prosit Mám podobnou zkušenost. Navíc k
tomu přesně v té profesi, co profesor Heller. Nakonec, on byl jeden z
lektorů mého prvního psychoterapeutického výcviku. Ano, jsou lidé, co v
sobě i druhých pěstují pocit, že oni jsou ti spasitelé celého světa. A
spasitel má povinnost podle těch spasitelů a dobrodinců lidstva, spasit a
zachránit i ty, co o nic nežádají. Třeba proti jejich vůli. Občas se ovšem
dějí i trochu jiné věci. Oblast pomáhajících profesí má svá specifika.

Nedávno u mne na dveře zaklepal člověk. Prostě vešel do pavilonu, vyšel
do patra a zaklepal na dveře. Bez jakéhokoliv ostychu, neptaje se zda mám
nebo nemám čas, se představil s tím, že je bratr jedné mé známé. Vysvětlil
mi, že má takové a takové problémy, má je mnoho let a tedy předpokládá, že
já s nadšením přijmu jeho žádost o zařazení do některé ze svých skupin.

Měl jsem hlad, předtím jsem skončil program s pacienty, nevypadal jsem
zřejmě nijak extra potěšený. Podle všech pravidel zachránců a spasitelů
jsem neměl nic odkládat a okamžitě začít se záchranou akcí. Neučinil jsem
tak. Řekl jsem tomu člověku, že v tuhle chvíli prostě nehodlám poslouchat
celou jeho životní historku o jeho drogové kariéře. Jestli má zájem, pak mi
musí zavolat v pondělí, dal jsem mu vizitku. A poslal ho pryč. Dělám to
takhle zcela běžně. Takový malý test jeho zájmu. Asi byl udivený. Tohle
bylo v pátek.

Zavolal mi v pondělí. Vysvětli jsem mu, že skupinu, do které bych ho
zařadil, vedu s doktorkou Strašrybkovou, jediná, kde je momentálně volno.
Dal jsem mu adresu a číslo ordinace. Zavolal tam, dozvěděl se, že ho budeme
kontrolovat, budeme chtít aby se podrobil testu na drogy. Zřejmě ho urazila
naše nevíra. Jeho reakce byla následovná, cituji:

iPosíláte svý pacienty na tox.testy, vy jim vlastně nevěříte a nepoznáte
to na nich, největší smysl má svoboda, svobodně si přijít nato, co
dělá člověku zle, dojít k tomu cestou míru, meditací, sebepoznáním,
sebeúctou a represí. Zkuste cvičit tai-chi, ve vašem věku určitě
ste vo tom přemejšlel, nebo slyšel. Podpis.
Pak ještě následovala
nabídka na určitou školu tai-chi a vysvětlení, že chodí cvičit deset let.
Zdá se, že výuku zřejmě nepobral, nebo nedomyslel. Co vím, většina
východních filozofií a náboženských praktik používání drog nedoporučuje.
Tyto systémy tvrdí, že drogy a Jóga, buddhismus, Tai-chi, Zen, se neslučují.

Neodpověděl jsem na jeho nabídku, o nic jsem ho nežádal, vnímal jsem tu
nabídku jako pokus o manipulaci, dostat se z pozice žadatele o pomoc, do
pozice vědoucího, co je správné a dobré. Nehodlám dostat do diskuse o
svých omylech a nedostatcích. Tuhle metodu vyvolání pocitu viny a
nedostatečnosti, klienty, pacienty vůči terapeutickému týmu, či
jednotlivému terapeutovi docela dobře znám.Jde jim jen o to, aby
terapeutický tým přistoupil na jejich požadavky a terapii praktikoval podle
jejich představ. Na tuhle metodu mám jedinou odpověď.
Nejsem tu proto abych s vámi diskutoval o svých potížích, nedostatcích,
nebo potřebách. O nic jsem vás v tomto směru nežádal.

Znám svoje slabiny, ale není na místě je probírat se svými klienty. Jak
současnými, tak budoucími. Místo toho čekám jestli se ještě ten člověk
ohlásí a bude chtít absolvovat terapii. Pochopitelně s tou
„represí” kontroly na drogy. Z toho neslevím. Už jsem slyšet
tisíce ujištění, že jsou čistí, nepijí alkohol, nehrají. Ano, má každý
právo na ujišťování, ale ujišťování závislých jsem slyšel tolik, že bych z
nich postavil přehradu na Amazonce.

Zaujal mě komentář pod výše zmíněným blogem paní Ortové. Necituji ho
celý, jen kousek:

Když teď čtu, že tu sociální síť máme zrušit, protože profesor Jiří
Heller údajně prohlásil, že pomáhat máme až poté, co bude potřebný
prosit na kolenou, tak mám pocit, že se vracíme zpátky v čase. Když
totiž donutíme příjemce pomoci, aby se před námi ponižoval, tak se
tím – z definice – povyšujeme. Povyšováním sebe a ponižováním
druhých vzniká nerovnocenný vztah, což je jen jiný výraz pro
rozvírání nůžek ve společnosti.

Evidentní nepochopení Pavla Drotára, co vlastně profesor Heller říká. Nejde
vůbec ponižovat kohokoliv, jde jen o to, aby člověk, který se domáhá
pomoci, třeba ten závislý, si jasně uvědomil, že se vlastně nejedná o pomoc
ve smyslu, „upadl si a nejsi schopný se zvednout, tak tě zvedneme,
odneseme a budeme tě léčit.” Ale o pomoc, neboli spíše prospěšnost
než pomoc, ve smyslu. „Jsi dospělý, můžeš vstát, tak vstaň, vezmi si
ruksak, co neseš, vyměň obsah a jdi. Já ti ukáži cestu kudy a kam jít.
Pokud tedy chceš jít tím směrem a chceš jít po té cestě. Ale protože vím,
že závislost je také podvádění sebe sama, pak budu s tvým souhlasem
kontrolovat, jestli sebe sama nepodvádíš a nepodvádíš i své okolí.
Nebudu ti vnucovat změnu života, ty sám musíš prosit o změnu života, o
ukázání cesty, kudy kam. ”

Pochopitelně paní Ortová píše o školství. Školství není moje doména, tak
nediskutuji, ale souhlasím s tím, že jsou rozdíly mezi lidmi, tedy dětmi,
stejně jako jsou rozdíly mezi závislými. Ne každý závislý má na to, aby
mohl absolvovat třeba určitý komplexní terapeutický program. Třeba z důvodu
nízkého IQ. Podobně asi ne každé dítě má na to aby absolvovalo běžnou
základní školu. Rovnostářské požadavky některých lidí jednoduše neberou v
úvahu dispozice různých jedinců. Pak nastává problém. Velký problém, ale o
tom hodně dobře paní Ortová píše. Jo jo.