Půjdu kam chci

Občas mám svátek. Svátek ve smyslu, že se mi povede něco, co má pro mne

Občas mám svátek. Svátek ve smyslu, že se mi povede něco, co má pro mne
velkou cenu a mám možnost se o tu cennost podělit s druhými lidmi. Tou
cenností bylo divadelní představení, „Týpek a Jolana,” které
jsme včera hráli v Divadle za plotem v Bohnicích. Bylo plno, na konci byl
zasloužený aplaus pro herce a muzikanty. Hráli jak o život.

Na konci představení, kdy byl dokonce aplaus a muzikanti přidali
„Solný sloup a zpívali jsme všichni, jsem povolil svým
exhibicionistickým choutkám a dal se na jevišti do tance a zpěvu. Tak mě ten
konec sebou strhl. Přidala se Eliška, co hrála Elišku a bylo. Inu ani věk
člověku nezabrání občasné radosti z toho, že ta dřina, co jsme s herci
absolvovali a v podmínkách jaké máme, nebyla nadarmo.

Měl jsem radost, že přišli i kolegové, přišli zcela dobrovolně pacienti
z pavilonu, kde pracuji a bylo naprosto plno. Pacienti se mne v týdnu ptali
jestli mohou přijít. Pozval jsem je s tím, že si domluví se sestrou, co má
službu, že je tam dovede. Jsou sice mezi nimi dárečkové, ale chovali se
skutečně jako v divadle.

Ovšem velikou radost mi udělalo, že přišli kolegové z
psychoterapeutického výcviku. Naposled jsme se viděli na pohřbu, ted za
radostnějších okolností. Irena, která toho má sama v poslední době docela
dost, jak jsem vyrozuměl z jejího vyprávění,(inu, nikdo nemládneme, ani naši
partneři, přišla a pak mi napsala jímavý dopis. Je pečlivá, co ji znám,
ještě když dělala ředitelku divadla Solidarita ve Strašnicích, kde jsem
nějaký čas pracoval jako správce divadla.

Bylo to v v čase, kdy jsem prožíval veliké životní změny. Dva roky
předtím jsem se rozvedl, odešel od plavby, pak jsem za dva roky odešel z
místa vedoucího okresní kanceláře KDU-ČSL, vyrazil pěšky na cestu Děčín –
Gibraltar, studoval na PPF Praha, byl jsem souběžně ve dvou
psychoterapeutických výcvicích, a když jsem se vrátil z cesty, chtěl jsem už
získat nějaké zkušenosti v samotné terapeutické práci. Šel jsem na celou věc
mazaně.

Přijal jsem nabídku Ireny, ubytoval jsem se v divadle pod jeviště, kde
byl krásný prostor, kde jsem si udělal místnost na bydlení, rok tam bydlel,
mezitím jsem ještě nastoupil do PL Bohnice jako terapeut na oddělení
závislostí. Devadesátá léta. Roky ještě doznívajícího mládí, roky nadějí,
osobně si říkám, že mé naděje se zcela splnily, bez ohledu na kecy mnohých
dnešních chytráků. Byl to čas příležitostí a myslím, že dodnes ještě pořád
ty příležitosti jsou.

Irena mi tehdy nabídla šanci, se chytit v Praze. Tím jsem získal prostor
a svobodu se rozhlédnout po příležitostech. Bylo jich víc, než jsem tušil.
Vybral jsem si ty pro sebe zajímavé a šel na věc. Každá cesta začíná prvním
krokem. Nic víc člověk nepotřebuje udělat. Sbalit ruksak, vzít si co
potřebuje a jde.

Vlastně, vždy, když se mi podaří něco udělat, jako třeba divadlo, založit
terapeutické skupiny, napsat a vydat knížku, natočit televizní pořad, říkám
si. „Nejsem mladý, nejsem miliardář, nemám zlatý zámek, ale mohu,
co chci. Když se chci vydat do Kanady, vydám se do Kanady.” Zatím
jsem si vždy na takovou cestu dokázal vydělat. Kanada, Nový Zéland, Chile a
další mnohé jiné země, jsem pěšky procestoval. Docela dost televizních
pořadů, šest knížek, tři divadelní hry, dvě jsem realizoval, třetí zkoušíme.
Budeme ji hrát příští rok, když Pán Bůh dá.

Takže není si zas až tolik na co stěžovat. Mohlo být hůř. Ale nebylo.
Jak bude nevím, nemám patent na věštění budoucnosti. Ale víra hory přenáší.
Vyrovnat se s realitou, využít možnosti, co život nabízí a vědět, co život
od nás chce. Takhle je to jednoduché. Jo jo.