Pěstní právo a laskavost

Venku vedro jak v létě. Inu, co se dá dělat, než se s tím

Venku vedro jak v létě. Inu, co se dá dělat, než se s tím
smířit. Jednou zas určitě bude zima. Nezbývá než si dát něco dobrého
k jídlu a jít večer na skupinu. V neděli divadelní zkouška. Máme
toho docela dost na další měsíc. Pět velkých zkoušek co se týče:
„Týpek a Jolana.” Představení 24.10 v Bohnicích v
Divadle za plotem. A zkoušíme další hru.

Vymyslel jsem si k tomu ještě takový přídavek, forbínu a teď tak
dumám, jak ji udělat, aby byla vtipná, srozumitelná a měla
souvislost k té hře. Werich s Horníčkem ji dělali na politické
téma. To se mi zrovna nechce. Stejně tak se mi nechce aby byla
nějaká mravokárná. Spíš tak ke vztahům, asi by měla vyjadřovat nějak
můj pohled na lásku a vztahy.

Nemyslím, že by dnes lidé potřebovali méně lásky, nebo, že by se
starali jen o peníze, jak se mnohdy dočtu na internetových fórech a
FB. Prostě pořád platí, že: Láska se šíří dáváním. Onehdy
jsme na tohle téma diskutovali na jedné skupině v
blázinci. Pochopitelně, naši pacienti trpící závislostí, tedy i
sobectvím, mají za to, že potřebují být milováni, potřebují aby jim
ti druzí odpustili, jen málokdy vědí, že místo slibů stačí jen
říct.
Myslím na tebe, stýská se mi po tobě, rád tě uvidím.

Něco takového, když té ženě, partnerce řekne, místo slibů a
ujišťování, jak už bude hodný a věčně střízlivý, má mnohem větší
šanci nejen na zlepšený vztah, ale také na lepší uzdravení, protože
uzdravit se závislosti může jen ten, kdo se naučí projít a snášet
utrpení a zbaví se alespoň částečně svého sobectví. Je někdy pro
závislého utrpení odolat svým chutím, i když jak známo, na chutě
se neumírá. Tím vlastně projevit svou ohleduplnost nejen k sobě
samému, ale i ke svému okolí.

On sice jeden každý závislý se léčí ze závislosti především z
ohledu na sebe, ale na druhou stranu pokud zůstává střízlivý, bere
ohled na druhé lidi. Hlavně na ty nejbližší. Ti totiž ovládají umění
snášet utrpení, bohužel ale zase někdy patologicky, protože až do
vlastního sebezničení. Takže tím, že se omezí, nenutí ty kolem sebe,
aby zase snášeli ono utrpení do maxima a dost často až za
hranu. Takže neuspokojovat své chutě, znamená také omezit své
sobectví. Tím prospět jak sobě, tak svým bližním.

I když, na druhou stranu motivy, pro které setrvávají partneři a
partnerky se závislými jsou také mnohdy patologické. Ve
spoluzávislosti je minimálně tolik patologie jako v
závislosti. Občas si říkám, kdo to má vlastně těžší? Hlavně, když
vidím, jak ti lidé třeba jen z toho důvodu, aby si lidé nemysleli o
nich že jsou slabí, nic nevydrží, protože toho opilce přeci nemohou
opustit, aby o nich lidé říkali, že jsou sobci, co nepomůžou
nešťastnému člověku.

Takže tak dlouho se bojí o vlastní pověst, až dojde k totálnímu
debaklu všech zúčastněných stran. Pak je skutečně
„veselo.” Všichni kolem se nestačí divit, kam až to
došlo a z jakého důvodu to ti lidé nechali dojít až tak
daleko. Jedni jsou pyšní na svou výdrž, druzí jsou zase pyšní na
schopnost se dostat z každého maléru, a všichni dohromady pak jen
počítají rány a kalným zrakem obě strany hledí na trosky svých
životů.

Takhle podobně se chová Evropa a Střední východ. Jedni jsou opilí
svou mocí, bohatstvím, druzí zase žiji ve svých nekonečných
náboženských válkách a ti první se mezi ně pletou a chtějí je
zachraňovat, poučovat. Ano, je dobré nenechat souseda zabít, nebo
zmrzačit v opilosti svou ženu, ale rozhodně není dobré, za ně řešit
jejich problémy. Třeba tím, že tu ženu nastálo ubytuji u
sebe. Pravděpodobně si nadělám problémy s tou ženou i mužem
dohromady.

Daleko lepší je trvat na tom, pochopitelně třeba stížnostmi na
policii, nebo městském úřadě, že se budou chovat k sobě
jinak. Nebudou rušit svými hádkami své sousedy. Pokud ano, nesou
důsledky.

Evropa nemůže vyřešit náboženské spory tím, že k sobě vezme
prohrávající stranu v občanské a náboženské válce. Obě strany sporu
totiž neznají jiné řešení, než porážku a vyvraždění všech jinak se
modlících. Ti prohrávající, zvyklí řešit své spory zbraněmi, se
nezmění a nebudou se chovat jinak, když uvidí, že ti druzí se k nim
chovají podle jejich mínění slabošsky. Pokusí se vyhrát jinde a v
jiném prostoru, aby jednou mohli oplatit vítězům, kteří momentálně
vládnou tam, odkud uprchli.

Stejně tak, lidé, kteří jsou zvyklí řešit své spory pěstí, dřív
než pochopí, že jakýkoliv spor takto řešený, přináší jen potíže jim
samým, se nebudou chovat jinak ani u sousedů. Neberou ohled na nic a
nikoho. Nezajímá je, že jsou tam malé děti, nezajímá je, že jejich
sousedi se bojí, trpí. Oni si jen chtějí vyřešit své spory
vítězstvím nad tím druhým.

Takže jaké je řešení. Obtížné sousedy donutit silou, aby se začali
chovat jinak, nebrat si je domu, tím neriskovat, že jejich spory se
přenesou na cizí půdu. Laskavost v takovém případě se dá skutečně
přirovnat k blbosti. Rozdíl mezi tím zas až tolik nevidím. Také tam
bývá ta pýcha, že si poradí v tak obtížné situaci. A místo řešení,
mám rozmlácený byt i já. Tací lidé totiž mají pocit, že všichni
kolem nich mají povinnost si nechat líbit jejich chování a vlastně
můžou být prý rádi, že se k nám nechovají hůř. Jak pravil onen
muslim, když se ho ten moderující v rádiu ptal.

To je milosrdenství, když křesťany vyženete z domova, zničíte jim
jejich domy a všechno jim vezmete? A milý muslim odpověděl:
Jistěže je to milosrdenství, vždyť jsme je nechali
naživu. Nechtěli platit džizju a podrobit se a uznat, že Alláh je
největší. A my je přesto nechali naživu.

No nekupte takové milosrdenství tady v Evropě. či nepozvěte si
sousedy, co jsou zvyklí na pěstní právo domů. Když to uděláte, jste
pro své okolí buď laskaví jedinci, co se obětují pro blaho druhých. Když tohle neuděláte, jste xenofobové
nebo náckové, co nechápou velikost a jedinečnost těch sousedů, či
muslimů. Z terapeutického hlediska, ale vás budu spíš vnímat jako
jedince, co si budují sebeobraz člověka, který vše zvládne a nic ho
nezdolá. Jo, takových jsou buď plné hřbitovy, nebo psychiatrických
ambulancí, či nemocnic. Jo jo.