Laskavost rozhodně neznamená povinnost!

Sem tam potkám v životě lidí, kteří sice znají práci Ericha Fromma: „Mít nebo být?” ale uznávají jen ono, „mít.” Vždy je poslouchám, mlčím, nevyvracím jim nic, protože chápu, „mít” je vlastně jejích pokus o jistotu. Není to tak dávno, co mi jeden klient onu knihu připomněl a podotkl, že on preferuje ono Mít.Ale Ericha Fromma jsem zas nikdy tolik nemusel.

Ano, lidé potřebují určité materiální zabezpečení, dnes se tisíce lidí
vydává na dalekou cestu, aby tohle získali, dokonce mají za to, že druzí
mají povinnost jim to „mít” jsou povinni zabezpečit. A dokonce
se najdou mezi námi bloudi, kteří mají za to, že jsme jim povinni
zabezpečit vše, co je v našich silách a bez jakéhokoliv váhání.

Jsou rodiny, kde mají rodiče za to, že jejich povinnost je zabezpečit
vše svým dětem, aby se děti nemusely nijak nikdy v životě namáhat. Pochopitelně ty děti
získají pocit, že takhle to má být a oni sami nemají žádnou povinnost se o
cokoliv starat. Podobně jako těm uprchlíkům, kteří dostanou vše, aniž by
se museli ptát, jakou má ona pomoc cenu. Dáváme a nic nevyžadujeme. Ani od
uprchlíků, ani od dětí.

Tímhle naším chováním sebe i je, dostáváme do situace, kdy bez naší
pomoci si zdánlivě nevědí rady v situacích, kdy nejsme na blízku. Hrají s
námi manipulativní hru, co se jmenuje: Umění neosvědčit se. Pak se
divíme, že oni nejen, že nejsou nám ochotni pomoci, starat se o sebe, ale
ješte i pod pohrůžkou násilí si ledacos vynutit. Jak uprchlíci, tak i často
naše děti. Takových případů znám. Jsou, nebo byli všichni zvyklí, že
všechno, co mají dostali od nás. Mají naši ochotu, nikoliv za laskavost,
ale za povinnost.

Tím staráním se o ně je, ale nakonec hluboce znejistíme, protože jednoho dne začneme na svých
dětech, stejně jako uprchlících požadovat a oni nejsou zvyklí plnit. Mají jen práva, o povinnostech
se nemluvilo. Jenže, teď najednou na nich ti kolem, chtějí aby byli dospělí,
samostatní. K uprchlíkům se rovněž chováme jako k dětem. Na všechno mají
nárok, nic nemusí a my zapomínáme, že pokud ti lidé dokázali procestovat
celou Saharu, zřejmě se o sebe umí postarat.

Jasně, nejsem sám, kdo se zabývá tímhle tématem. Zatím mají hlavní slovo
socialisté, kteří jsou ochotni se o nás a všechny ostatní za naše peníze
postarat. Pochopitelně za tu starost si nechají královsky zaplatit.
Rozhodně neprodělávají. Bohužel je mnoho poměrně inteligentních lidí, kteří
sice říkají, „ano každý by se měl napřed umět postarat sám o sebe,
ale…„ Jo ono „ale” je velmi zrádné slůvko.

Jakmile někdo řekne: „Ano, ale…” nastane velký problém,
okamžitě se najde důvod pro výjimku. Výjimka, která vlastně znamená buď
přímou manipulaci, nebo pokus o manipulaci. Manipulace z asertivního
pohledu vyjadřuje pokus: Vydávat vlastní dobro, za dobro těch
druhých.

Já mám celkem pochopení pro snahy těch druhých se mít dobře, ale
rozhodně necítím potřebu se nechat manipulovat a dřít se v potu tváře na ty
druhé, kteří mě za moji dřinu možná budou mít rádi. Ale spíš než, že mě
budou mít rádi, budou mě zneužívat a vykládat mi, že vlastně mi dělají
dobře, protože mi umožnili udělat dobrý skutek.

Dokonce řeknou i něco v tom smyslu, že se mi ta dřina zcela určitě
líbila a udělala mne šťastným, protože bych to jinak přeci nedělal. Takhle
to totiž i v lidském chování a myšlení funguje. Vždy se najde někdo, kdo
nebere ohledy na nic a na nikoho. I u našich dětí, sourozenců, neb rodičů.
Pokud si neohraničíme jasně svůj prostor a neřekneme těm bližním a méně
bližním, druhým, že tady jsou meze.

Meze, které není radno překročit. Jestliže se necháme manipulanty
přesvědčit, že máme vůči druhým větší povinnosti, než vůči sobě, pak se
staneme emočními obětmi. Obětmi svých vlastních nezvládnutých emocí, které
v nás záměrně ti druzí vyvolávají, aby v nás vzbudili pocit viny, že nejsme
dost dobří v jejich očích.

Tohle se děje v poslední době v Evropě. Dali jsme se přesvědčit, nebo
dost velká část z nás, že máme povinnosti vůči lidem, kteří jsou v
„nouzi.” Stejně tak se nás pokoušejí socialisté, (levicoví
intelektuálové) přesvědčit, že máme povinnost poslouchat ty, kteří se
pasují do jakýchsi morálních a intelektuálních elit. Osobně si myslím sám
za sebe, že nemám žádnou povinnost naslouchat plytkým morálním nabádáním,
která sdělují tito lidé.

Mám úctu ke každému, kdo si sám vydělá na chléb vezdejší, ať je to
sedlák, živnostník, nebo zaměstnanec. Člověk jež se netváří jako spasitel,
co ví lépe než já, co je pro mne dobrého. On ví, co je dobré pro něj, někdy
sice hledá, tápe, jenže stejně nakonec ví, že je jen na něm, jak bude žít.
Lidé vždy vědí, co je dobré pro ně, ne vždy ale vědí, co je dobré pro
jejich děti, rodiče, nebo přátele.

Pomáhám svým dětem, ale jen když mě požádají. Vím jedno, jsou natolik
schopní, že pokud jim budu chybět, tak nikoliv proto, že bez mé pomoci se
neobejdou, ale protože mě měly rádi. Stejně tak druzí lidé, přátele,
klienti. Mohou si Němci myslet, že jejich asylová politika je tou nejlepší.
Vůbec jim nehodlám jejich štědrost a ochotu vymlouvat, ale nedám se nutit
do chování, které považuji sám pro sebe za smrtící, nebo minimálně
zotročující.

Těm vyhnaným válkou, na životě ohroženým se pomáhat má. Ale jen těm. Těm
ostatním je třeba dát šanci vyniknout v ochotě postarat se o sebe. Postarat
se o sebe je požadavek, který je pro všechny kultury stejný. Napřed něco udělej ve svůj
prospěch a pokud na to nestačíš požádej o pomoc a laskavost ty druhé. Pokud
jejich laskavost budeš nárokovat jako jejich povinnost, pak mají plné
právo tě odmítnout a nedat ti nic. Howgh domluvil jsem!