Dorazil jsem po velkém kruhovém putování do Luther Stad Wittemberg. Šel jsem po levém břehu a už to nikdy neudělám. Fakt ne.
Dorazil jsem po velkém kruhovém putování do Luther Stad Wittemberg. Šel jsem po levém břehu a už to nikdy neudělám. Fakt ne. Šlapal jsem pilně a neomylně, jak zpíváme v jedné koledě, podél protipovodňových hrází, Labe nikde, ale stezka tam byla, krásná, široká plná cyklistů, vesnicemi procházející, kde nebyl ani krám ani hospoda, tedy dvě za tri dny jsem našel, plno kilometrů jsem ušel a by za tri dny celkem o třicet kilometrů dál. Nevadí, zase jsem se svezl v Elsteru férou z levého břehu na pravý a najednou zázrak, tam kde jsem měl být v sobotu, jsem dnes.
Na Witenberg mám jako mnoho jiných plavců jen ty nejhezčí vzpomínky. Hodně jsme tu stavěli, chodili nakupovat, tancovat, místní děvčata nás měla ráda. Inu, byli jsme mladí, měli jsme peníze, někteří byli i hezcí, nejen mladí, tak jsme si prostě žili. Dnes, když jsem hledal ubytování, zastavil jsem v jednom podniku, kde jsem kdysi asi dvakrát byl. Cimru neměli, ale majitelka byla ochotná, povídala. „Vy jste Čech? Jak to, že mluvíte německy? Většina Čechů co tu v posledních letech byla, německy neumí“ Tak ji řikám, „no kdysi jsem tu byl, tam vzadu se tancovalo.“ Koukla na mě a jen se zeptala: „Šífr.“ Pŕitakal jsem. No bylo vymalováno, zavolala svěmu synovci, co má také hospodu a pension a už bydlím.
Už od Mullberga se ke mě Němci chovají jinak než v Sasku kolem Drážd´an. Prostě je vidět, ta vzájemná pohraniční neoblíbenost tady chybí. Ráno v Elsteru jsem vlezl do hotelu Golden Anker, by zavírací den. Dáma, co tam uklízela. Mimochodem na Němku pohledná, když zjistila, že jdu pěšky z Prahy, mluvím německy, (tedy značne mizerně, protože se mi do toho plete angličtina,) se mě nakonec ujala, zeptala se jestli si dám kompletní snídani za devět euro. Hlad byl, devět euro se mi zdála slušná cena, protože jsem všechno najednou ani nesněd, tak mi zbytek zabalila. Mohla mě vyhodit, leč nevyhodila. Holt, št´astný to den na dámy.
Než jsem vyrazil k současnému bydlišti, ještě jsme s Inge chvíli povídali. Stěžovala si mi na nějakého Pištu, Slováka, co ho milovala, on sliboval a nakonec parchant nesplnil. Ale smála se u toho. Jo, láska plavce. I když byli mezi námi tací, co si vzali dívky z DDR, co poznali za dlouhých zimních večerů, nebo žhavých letních nocí. Já ne, mě to táta zakázal. Táta byl taky plavec a prohlásil, že mu nesmím žádnou Hildu přitáhnout do baráku. Tak jsem každý vdavek chtivý Němce říkal, že nesmím. Ale je fakt, že mě žádná natolik nevzala abych na ni myslel déle, než když jsem od ní odcházel, nebo ji převáděl ráno přes lanštek, aby nespadla do vody.
Jo j,o romantika ta plavba moc extra nebyla, ale pokud jsem byl mladý nouze o zábavu nebyla. A dnes už žádná plavba není, nebo jen na Labi od Magdeburku minimální. Šífři už take nezachraňují čest parníku, jak se říkalo: když si nezašukáme, tak se aspoň popereme. Holky a rvačky. Jo pak s takovouhle výchovou, když jsem přišel mezi civilizované lidi, nebylo snadné žít. A to nebylo jen tady ve Wittenbergu, ale i jinde. Trošku to líčím dramaticky, ale pravdou je, že většina plavců pro pár facek v hospodě daleko nešla.
Tak jsem si díky těm dvou dámám oživil vzpomínky. Jasně pak po třicítce, odcházel jsem ve čtyřiceti, už to nebylo tak napínavé. Už jsem se krotil ve všech směrech, ale pořád se zdálo, že šífort je věčný a plavci se nepolepší a najednou je všechno pryč. Nejezdí se na Labi, nejezdí se ani po hospodách, kde když plavci zasedli, trhali dráty, lámali šreky, padali do oblouku, ztráceli kotvy. A tak dále a tak dále.
Ale když už je málo plavců, není ČSPLO, aspoň ne takové jak jsem ho znal a pamatoval, podobně jako ho znali jiní, pořád jsou pamětníci. Můj táta rád zpíval tuhle písničku.
…plavali plavci malou vodičkou
Plavali plavci malou vodou,
Plavali plavali , děvčata plakaly,
že už nepoplavou…
Tak jsem si trošku vylil srdce, bylo to patnáct let života u plavby, patnáct let je kus života. Zítra a pozítří ješte kus popojdu, neušel jsem, co bych si přál ujít. Ale stejně to je pořád ještě hezký výlet a asi stačí co jsem viděl, bylo cestou na, co vzpomínat. Nechtělo se mi zas o tom všem psát, protože stejně by z toho byl buď romantický doják a nebo pokus o soubor veselých historek z kormidelen. Historky byly krásné, ale asi jen a jen srozumitelné plavcům.