Poprvé v životě píši blog ve Woknech. Naštěstí jsem si k těm Woknům nainstaloval svůj oblíbený VIM, který prostě nevyměním zatím za žádný jiný textový editor.
Poprvé v životě píši blog ve Woknech. Naštěstí jsem si k těm Woknům nainstaloval svůj oblíbený VIM, který prostě nevyměním zatím za žádný jiný textový editor. Wokna vyzkouším, ale asi je zas až tak dlouho používat nebudu. Není k tomu žádný důvod, ještě jsem tam nenašel nic, co by mě přesvědčilo, že tohle je operační systém pro mne.
Není zlý, ovšem mám rád rozmanitost a tu Windows v žádném případě nenabízejí. Jak je člověk nainstaluje, tak jsou. Což je v mých očích tedy rozhodně nedělá lepšími. Navíc, nemám rád viry a wokna jsou častým cílem virů, což u Linuxu, nebo Unixů, je zcela výjimečně a tudíž minimální hrozba pro uživatele.
Ale není na škodu se něco přiučit, vyzkoušet i jiné aplikace, které znám z Linuxu, pod jinými názvy. Navíc jsem si vyzkoušel jestli si ještě pamatuji připojení partišny NTFS k Linuxu. Pamatuji. Nainstaloval jsem k tomu Debian, tedy abych měl pořádný systém na PC. Přeci jen ve Virtualboxu, nechodí ty Wokna jak by měly. Ted tedy ukážou co v nic je . Přeci jen občas musím na cizí počítač a nemám potřebu vypadat jako počítačový negramot.
Jo, teď mě čeká dávání dohromady scény s Radkou, prý domaluje kytky, co tvoří pro nějaký atlas rostlin a pak už se bude věnovat scéně. No, ona asi bude mít pár nápadů, které z jejího hlediska jsou „nezbytné,” ale známe umělce intoše. Párkrát jsem sledoval takovou intošskou debatu, to je požitek sledovat, co ti lidé dokáží vyprodukovat slov na libovolný detail, který tam musí být, aby symbolizoval, zdůraznoval, což nakonec zase jen ocení další intoš.
Běžný divák, tomu stačí kola a popkorn, nikoliv umělecké, symbolizující detaily. Někteří dokonce jsou natolik uvědomělí, že chroupou potichu. Občas si v kině říkám: „ Nezávidím ti debile, ale sežereš víc kukuřice jak pár hovězího.” Nota bene, když jsou tam dva spolu, nabízejí si z jednoho kelímku nebo pytlíku, to je „radost sledovat kino.” Nebo, když se jim vysype pod sedadlo. V tom nejnapínavější. To bych jim s chutí dal uklidit celý kino.
No nic, nebudu pomlouvat své bližní, třeba mají pocit, že kultura bez kukuřice a koly, jednoduše není možná. Co se stolování týče, též nejsem žádný lumen. Mám ve zvyku se pobryndat a polít libovolným jídlem, či nápojem a pak vypadám, jako když se neumím ani najíst.
Už jsem uvažoval o tom, že si pořídím k jídlu do společnosti kombinézu z nepromokavého materiálu. Dojím, setřu mokrou houbou na tabuli a jsem zase šik. Obdivuji mnohé ženy, které jí cokoliv, vždy s grácii a sněhobílá halenka je i po jídle stále sněhobílá, nebo kolegyně, které v blázinci chodí v bílém, nosí dokonce celý týden bílé oblečení a jsou čisté. To žasnu.
Možná někde někdo už vymyslel kurs, jak jíst, nedrobit, nebryndat a ještě se s grácií natahovat po dalším chodu. A nic přitom nerrozlejt, nebo si nenamočit rukáv. Přihlásil bych se. Jo, život nám připravuje mnohé zádrhely, kterými se občas deklasujeme ani ne tak v očích druhých, jako hlavně v očích vlastních. Vždy, když se někde poleju, tak mám pocit, že jsem jediný debil v širém okolí. Pokud ovšem zahlédnu sebemenší náznak, že nejsem tak sám ve vesmíru, mám nelíčenou radost.
Nebýt sám za vola, to je velmi účinná technika i v psychoterapeutickém procesu. Vždy, když někdo vypráví, jak rádi říkají klienti, „otevře se„ o svých malérech, nedostatcích, tak pokud se někdo přidá s podobným „problémem” a je-li jich víc, nastává ve skupině obrovská úleva. Jeden po druhém se podívá, v duchu si řeknou, nejsem sám a hotovo. Jo, v tom ovzduší, kdy se vyžaduje dokonalost ve všech směrech, není jednoduché něco neumět.
Ona naprostá většina lidí neumí všechno, tedy, já žádné takové, co všechno ovládají neznám, ale u některých jedinců mám pocit, že už jsou jen malý krůček od dokonalosti.Netuší, že asi dopadnou jako ta cikánská kobyla, co už skoro dokonale tahala a nežrala, když už to ovšem uměla, chcípla. Tuhle historku jsem vyprávěl jedné mamince, která sice ví, že není dokonalá, ale touží po dokonalé dceři, které vyčítá, že si umí zařídit dobré známky, Dostane dobrou známku a víc se tím nezabývá. Pamatuje si jen, co potřebuje. Pravděpodobně tuší to dítě, že školní znalosti a dobré známky v životě znamenají podstatně méně, než se jim přikládá důležitost.
Maminka umí v životě chodit, nemá sociální a finanční problémy, ač nedokonalá, což já považuji za velké umění, ale na dceři chce aby byla skvělá, dokonalá a všechno si pamatovala, co ji ve škole vykládají. Vůbec neocení, jak krásně umí zacházet s chlapy. I když ví, že tohle pro ženu asi ta nejzákladnější dovednost. Bez ní je každá ženská v životě ztracená.
Co já už viděl chlapů, co umí vypočítat libovolnou rovnici, vymyslet kolo a zasunovací dveře, nebo opravit kapající kohoutek, spočítat dráhu nebeských těles, ale jak jednat se ženami se většinou žádný z nich nenaučí do smrti. Musí se spolehnout na laskavost své partnerky, která ho ochrání před dotírající konkurencí, aby ji ho nějaká jezinka neodvedla a nezkazila mu život. A když se ho nabaží, tak jí ho chce upotřebeného vrátit. Jo jo.