Probudil jsem se podle středoevropského času v deset. Podle letního času bylo jedenáct. Tak dobře. Posunu hodiny napřed a život jde dál.
Probudil jsem se podle středoevropského času v deset. Podle letního času bylo jedenáct. Tak dobře. Posunu hodiny napřed a život jde dál. Přečtu si pár blogů na téma škodlivého letního času a zase jde život dál. Daleko zajímavější je pro mne, že jsem si nainstaloval Debian, do něj VirtualBox, obojí chodí k mé naprosté spokojenosti, neb v něm provozuji FreeBSD, což mě baví.
Ono, jak zjišťuji, nemá smysl se moc zabývat takovými důležitými věcmi, jako je letní čas, katastrofy, co čekají mé potomky. Nikdo nezná budoucnost a nikdo se těch časů, kdy bude všechno úplně špatně zřejmě nedožije. V časech, kdy je všechno špatně, tedy podle novin a katastrofických scénářů, vstávám v jedenáct a jedinou starost mám, že v lednici není tvaroh. Snědl jsem ho včera. Je možné, že mě postihne něco neočekávaného, než dojdu do Billy, ovšem, je docela možné, že se nestane nic.
Sním vajíčka, co si vařím na tvrdo na plotýnce, dojdu si koupit něco do Billy, (příležitost k nadávání pro ty co chtějí svobodu pro prodávající v neděli a svátek.) Pak se vrátím a budu dál dumat nad knihou Neila Gillmana“ „Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení.” Čtu v poslední době zajímavé knihy. Sice mě to nijak neuklidňuje nad představou, že jednoho dne tu nebudu, stejně jako jsem tu nebyl před svým narození. Což obvykle doporučují zenové autority, ale čte se to hezky. Židé mají zajímavý pohled na spoustu věcí.
Je osvěžující číst, že duše po smrti opouští tělo a jde do pokladnice, kterou opatruje Bůh. A jiné perly. Navíc mě fascinuje hebrejština, kterou je ten text a nejen tenhle proložen. Jazyk, který je zcela odlišný od čehokoliv, co znám. Vlastně nic mi nepřipomíná. Asi by bylo zajímavé se ho naučit, číst si Toru v originále, dumat na jednotlivým významem slov a písmen. Jo, tohle, jak se pomalu prokousávám tou literaturou, sice v překladu, vše hebrejština poskytuje.
Tak takovéhle mám starosti ve svých šedesáti a třech letech. Někdo řekne, že možná dětinštím. Inu, i to je možné. Nakonec, být jako dítě, doporučuje i Kristus. Kdo není jako dítě, nevejde do království Božího. Pokud to interpretuji správně. Asi ne zcela přesně, ale nějak podobně, jak jsem si teď přečetl. Člověk se má s důvěrou odevzdat do rukou Božích. Něco na tom bude, ale jen bych dodal a pracovat jakoby žádný Bůh nebyl. Jak říká sv.Ignác z Loyoly. Jak je vidět, míchá se mi ta křesťanská moudrost s tou židovskou, ale to mě nijak z míry nevyvádí. Věříme v jednoho Boha. Nakonec Kristus se narodil jako Žid a všichni apoštolové byli Židé. Až časem se naše cesty rozešly.
Jsem rád, že si v klidu mohu číst tyhle knihy, i když zatím jen v překladech, protože je zajímavé srovnání toho, jak jedna z nejstarších dochovaných lidských kultur vnímá svět kolem nás. Tak blízcí a zároveň, tak odlišní. Ale když si čtu moudra jejich rabínů, cítím, že jsou to skutečně mnozí myslitelé, kteří by se neztratili mezi dnešními mysliteli a měli by co říct i dnešnímu člověku i s jeho počítači, kosmickými lety a všemi dalšími technickými vymoženostmi.
Stále se ptáme, kdo jsme, co jsme a kam směřujeme? Tyhle otázky, stejně jako otázky po smyslu bytí si klademe a zřejmě nikdy nebudou zcela zodpovězeny a každá generace si je položí zas a zas. Vlastně málokdy si uvědomujeme, že některé otázky se budou opakovat zas a zas a i když nám na ně někdo odpoví, stejně si je musíme položit znovu a znovu, jen a jen my sami.
Pokud si je nepoložíme, žijeme v jakési prázdnotě, beze smyslu, která se omezí pouze, jen a jen na čekání další slasti. Slast sama o sobě není zlá, zle je jen, když si ze slasti uděláme cíl svého života. Staneme se pak závislými na té slasti a nic pak nemá smysl. Upoutávání na slast, má za následek jen ztrátu dalších možností, které poskytuje život sám o sobě. Ztrácíme pohled na vše, co se odehrává kolem nás, jsme zaslepeni, jen očekáváním, kdy se dostaneme zase jen k dalšímu požitku. Jsme přesyceni a najednou, vše, co se užívalo jen jako koření, co má dodat chuti, se stává potravou a jako potrava totálně selhává a ničí jen naše útroby.
Což zároveň ničí i naši mysl. Myslím, že pokud mám z něčeho opravdu nepříjemné vzpomínky, tak jedině z toho, když si tak příležitostně vzpomenu, co všechno jsem dokázal vypustit z úst. Díky tomu, že jsem žil takzvaně naplno. Jinak všechno ostatní je celkem brnkačka. Což o to, i dnes se mi občas ledacos vydaří pronést. 🙂