Našel jsem v poště mail, kde mi oznamují, že mám opět blog ve výběru. Což znamená na titulní straně portálu iDnes. Už letos po třetí. Teď dva dny za sebou.
Našel jsem v poště mail, kde mi oznamují, že mám opět blog ve výběru. Což znamená na titulní straně portálu iDnes. Už letos po třetí. Teď dva dny za sebou. Blogy nebyly o politice, jen a jen pouze o vztazích. Jsem rád, že v iDnes jsou lidé, kteří ocení i text, co se zabývá nejen velkými tématy, ale i mikrosvětem, který žije jeden každý z nás.
Žít svůj život, zabývat se tématy, které nás pálí, není nijak jednoduché. Mám klienta, který dokáže hovořit o mnohém, hovoří fundovaně, ale dotknout se něčeho, co se týká jen jeho, bývá pro něj téměř nadlidská úloha. Mám čas a trpělivost, takže sem tam ho přitáhnu k němu samému a pak vidím jak se dostává do emočního zmatku. Není mu dobře z toho, že život je konečný, nemá víru v jakékoliv náboženské učení, zažívá existenciální zmatky. Není divu. Pro skoro každého člověka jeho konečnost úzkostnou záležitostí, kterou prožívá více či méně v obavách. Jsme zde a jen těžko si umíme představit, že nebudeme.
Jak zpívá Robert Křesťan a Pavel Bobek v Dylanově písničce. „Ještě není tma, ale stmívá se. Narodíme se a začne nám ubývat čas. Napřed pomalu, jak stárneme, čas se zrychluje. Čím méně zbývá, tím víc cítím jak běží. Alespoň já to takhle mám a jak zjišťuji, nejsem v tom sám. Není tak dávno, co mé dcery byly tak velké jako jsou dnes moji vnuci. Stárnu a zjišťuji, že co bylo důležité ještě nedávno, dnes už není důležité. Najednou vidím, že ze všeho nejdůležitější nejsou ani peníze, ani majetek, ale být prospěšný a svobodný. Tak se z mého hlediska tohle doplňuje. Jistě, peníze ve světě, kde se vše prodává a vše kupuje jsou také důležité. Jenže, pokud člověk není svobodný a prospěšný, samy o sobě ho peníze neuspokojí.
Možná se mi to mluví, když netrpím nedostatkem. Tedy nemám ani nijak nadměrné množství peněz, ale skoro celý dospělý život jsem měl, kolik jsem potřeboval. Nikoliv kolik bych chtěl. Jenže nemám manýry milionářského synka, takže si vystačím s tím, co mám. Mohu dělat, co dělat chci, nemusím naříkat na nespravedlivý svět, protože on sice není spravedlivý, jenže tak nějak jsem se v tom světě zdejším, naučil žít. Myslím, že tohle je pro mne ta nejdůležitější dovednost. Umět žít ve světě, který je jaký je, kde lide nejsou jen poctiví, ale i podvodníci, lháři a zloději, na které je nutné si dát pozor.
Občas se mě pokusí někdo nachytat, ale celkem si dávám pozor na laciné nabídky. Ty se kolem mne v poslední době jen hrnou. Jednou nabídka, zcela „nezištná” na tohle, podruhé ta nejvýhodnější na tamto. Většinou odmítnu, někdy si jen tak pohraji, dám tomu druhému Šanci, aby ukázal, co dovede. Tvářím, se že nevím kolik bije, pak jen tak promluvím. Teď mám opět jednu nabídku, co se „nedá odmítnout.” Nabízejí mi zcela zdarma, nezištně, že mě zařadí do nějaké encyklopedie osobností, Čech, Moravy a Slovenska. No, tak si počkám. Zřejmě jsem onu dámu hovořící slovensky, volající ze slovenského čísla udivil, že jsem nebyl a nejsem příliš nadšený její nabídkou. Napřed jsem souhlasil, pak odmítl, pak mi zavolala zpátky, tedy jsem se dal přesvědčit, že poskytnu nějaký rozhovor.
Ovšem, rozhodně budu chtít vidět osobní doklady a možnost si prověřit tu partu, co prý na tom pracuje. Telefonem mi mohou napovídat cokoliv a o komkoliv. Nakonec, pokud to budou slušní lidé, jistě pochopí, mou opatrnost, pokud je to jen taková malá pastička, legrácka ze strany lidí, o kterých si to myslím, vše se nakonec ukáže. Klidně jsem jim dal adresu, telefon si zjistili a myslím, že když budou mít zájem, tak si adresu opatří i bez mého přičinění. Nakonec, chodí mi nejen do elektronické pošty, ale i do klasické různé návrhy, ačkoliv jsem tem firmám, co mi nabízejí nejrůznější požitky, adresu rozhodně nedával. Bohužel v tomhle směru je ke koupi cokoliv.
Vyrazil jsem dnes po práci za vnuky. Elenka se napřed bála, pak se se mnou ochotně pusinkovala. Inu je ji rok a půl a to je krásný věk pro děvče. Vojta se mnou hrál na nindžu. Tedy já byl kovboj s koltem a Vojta byl nindža s mečem. Katka s Elenkou jen sledovaly tu palbu a svist meče. Nakonec jsme oba přežili a Vojta mě doprovodil ke dveřím. Slíbil jsem mu, že mu koupím meč a nový kolt, abychom mohli pokračovat v bitvě, ve které jde o čest a slávu. Nikoliv o území. Byl jsem sice po celodenním pobytu v blázinci utahaný, jenže tohle jsem Vojtovi odmítnout nemohl. Inu, ať se učí. Vracím se do dětství, kdy jsem jen o málo starší táhl s partou sobě podobných, děčínskými ulicemi.
Rozdíl byl jen ve věku účastníků války. Nejmladší jsem byl já, mě bylo osm, o tři a půl roku starší než je dnes Vojta. Nejstarší byl myslím Mirek Tellinger. Sice jsme zvítězili, ale hned v první bitvě jsem dorazil domu s rozbitou hlavou. A aby mi to nebylo líto, máma mě zřezala, abych měl proč fňukat. Táta jen pokrčil rameny a pravil, že když se neumím prát, nemám tam lízt. No abych si něco takového nechal ujít. Dodnes bych si tuhle slabost a zbabělost neodpustil, a neměl bych tak skvělé kamarády, jaké jsem měl. Strach jsme měli všichni, ale byli jsme odkojeni válečnými filmy, kdy vždy vítězili ti správní a ti nebyli zranění, nebo když už, tak umírali s granáty pod tankovými pásy.
Jo byla to zvláštní doba. Dozníval nejtvrdší totalismus, lidé ještě žili ve stínu druhé světové války, život člověka neměl takovou cenu, děti se toulaly po ulicích sami v partách, nikomu to nepřišlo divné. Dnes přijít dítě domu s rozbitou hlavou s klukovské bitky, tak o tom píší celostátní media a výchovní poradci dumají nad agresivitou mládeže. Inu, svět se mění rychle a nápadně.