Asertivní kritika II

Motto:
Žádné cvičení nezaručí dovednost.
Bez cvičení není dovednost.

Motto:
Žádné cvičení nezaručí dovednost.
Bez cvičení není dovednost.

V minulém díle měl jeden z diskutujících docela příhodný
komentář k tomui, aby mě upozornil na skutečnost, že je například mnoho
manželských poradců, kteří mají problémy ve svých partnerských vztazích, a
nebo že je mnoho adeptů psychoterapie jejichž stav se nijak výrazně
nezlepší. K tomu bych dodal, že i já znám mnoho takových kolegů či kolegyň.
A rozhodně ne všichni moji klienti a pacienti se úspěšně vyrovnávají se
životem se závislostí a nutností života v abstinenci aby tuto závislost
zvládali. Spíše je jich méně než více. Ale jsou. Jak kolegové a kolegyně,
zrovna tak jejich pacienti a klienti. Jsou to všichni ti co zvládli celý
komplex dovedností, ke kterému došli pravidelnou účastí na psychoterapii a
vytrvalým cvičením různých dovedností. Pak došli k tomu, čemu můj učitel
jógy říkal: „Lidská zralost. ” Komunikace patří mezi tyto
dovednosti.

Vraťme se k minulému dílu. Ukázali jsme si co je „hodnocení” a co je „kritika”. Popsali si jsme rozdíl a rozdělili jsme kritiku na

• Pravdivou a podanou přijatelným způsobem
• Pravdivou a podanou nepřijatelným způsobem
• Naprosto nepřijatelnou kritiku

Všechny tři
způsoby jsou asi každému zřejmé. Rozdíl je jen v jejich podávání a přijímání.

Jděme tedy rovnou k věci. Sdělím-li někomu, že se mi jeho chování, oblečení, výraz tváře, auto, komp, milenka a další, nelíbí, zřejmě
se zarazí a nebude mě mít v tu chvíli moc rád. Oba dva prožíváme negativní emoce a oba dva, se s nimi vyrovnáváme bezpečně pro nás i naše okolí. To vyrovnání a zvládnutí je možné, protože jsme už poučeni a máme nacvičený uvolňovací způsob, tak aby nedošlo k explosi. Kritika je sdělena klidným hlasem, bez zbytečného neverbálního projevu, jako je například zvedání očí k nebi a spínání rukou, jež má vyjádřit stav naší duše v jejichž hlubinách se
skrývá například tato věta. „Ach Bože, proč si mi zrovna poslal do cesty tohohle vola?”

Takový a jiný podobný neverbální projev samozřejmě nepřesvědčí kritizovaného, že si o něm nemyslíme, že je totální dement, ani že, i když se nám nelíbí jeho milenka, auto, napsaný kód a jiné podobně pro něj „nedůležité” věci, přesto on sám je pro nás
stále důležitý. I s tou „rakví co ji táhne v tý popelnici někam na hřbitov.” Tedy, když je potkáme jak spolu jedou jeho či jejím autem na diskotéku, raut atd.

Tato zdánlivě zbytečně dramatizace problému je samozřejmě nadsazena. Většinou si nic takového nemyslíme, ale bohužel někdy jsou naši bližní ochotni být přesvědčeni, že když kritizujeme, tak si samozřejmě
myslíme to nejhorší. Takže neverbální projev a tón hlasu, držení těla je také součást komunikační dovednosti. V psaném projevu to je samozřejmě jinak. Ale i tam platí především volba slov. I když psaný projev zvlášť na netu svádí k formulacím, které bychom v osobním styku nepoužili.

Tedy při kritice zásadně mluvíme o sobě, o svých pocitech. Používáme formulace typu

• Nelíbí se mi že…
• Nemám rád když…
• To co děláte, říkáte mi vadí…

Prostě popíšeme druh a způsob chování a činnosti, případně se proti němu ohradíme.
Tím, že přesně popíšeme co nám vadí a vzneseme jasný požadavek na změnu.
Případně odmítneme nabídku, která nám nevyhovuje.
Nemá smysl vysvětlovat komukoliv, že se mýlí pokud nejde přímo o exaktní fakta. Jako že 1+1=2. Nepochybuji, že v rámci flamu se dá i tohle zpochybnit, ale to už je jiná kapitola. Jestliže nemám rád linuxové distro Mandrivu, neb je taková jaká je, (a že ji rád nemám,) neznamená to že je špatná. Jen ji nemám rád. Vadí mi na ní několik věcí. Prostě ji asertivním způsobem kritizuji. Kritizuji přesně to co na ni nemám rád. Jasný popis chyb, které jsem
objevil. Vyhovuje mi Slackware a Arch Linux. Kdysi jsem měl rád Debiana, ale to už mě přešlo. A zase jasný popis důvodů, pro něž jsem Debiana přestal používat.

Všechna tato tvrzení, která jsem zde pronesl, jsou jen a jen o tom jak je vidím. Nikoliv o tom jaká ve skutečnosti jsou. Držím-li se tohoto způsobu uvažování a sdělování mám naděj, že se více bezpečněji domluvím s větším počtem lidí. A nevyvolám zbytečnou agresi. Pravděpodobně získám větší počet diskutujících na svou stranu.

Co se přijímání kritiky týče, jako kritizovaní, máme možnost se i v případě, že kritika obsahuje jasná fakta o našem chování, rozhodnout, zda
své chování, auto, milenku či operační systém změníme. Potvrzení pravdivosti kritiky kritizovaným v žádném neznamená závazek a tím následně povinnost něco změnit. To je jeden z častých omylů kritizujících, že souhlas s kritikou následně znamená, že kritizovaný okamžitě něco změní. Někdy ano a někdy je mu to jedno. Záleží na jeho odvaze a stupni závazku ke kritizujícímu zda splní požadavek na změnu aby neztratil přízeň druhého(hých) člověka či lidí či nikoliv. Zatím popisujeme chování v případě kritiky podané přiměřeným způsobem. Kritizovaný řekne něco jako:
To, co říkáš je pravda. Ale…
A zatím „ale ” je rozhodnutí zda to změní či nikoliv.

V případě kritiky, která je sice pravdivá, ale podaná pro nás nepřijatelným způsobem a tónem můžeme říci něco jako To co říkáš je možná pravda, ale než změníš způsob a tón, nemám se o čem bavit.Zcela jasně dáme najevo, že jsou hranice, které nikomu nedovolíme překročit. Hranice určuje jeden každý za sebe. A také si je jeden každý za sebe hájí. Pokud to neudělá, spláče na výdělkem.

Co se týče lživé kritiky, tam nic nevyvracíme, neobhajujeme, tam se prostě ohradíme způsobem jaký je nám dostupný. Kde začínají urážky a násilí končí asertivita, končí pokus o domluvu a volíme způsoby jak uznáme za vhodné. A jež jsou nám dostupné.

Takže zítra ještě komplimenty a tím bychom ten mini základ komunikace měli za sebou. Protože jsem se rozhodl, že to zpracuji podrobněji a postupně to budu umistovat na web,