Sledoval jsem dnes večer v italském bufetu čtyři dámy, které k přišly s tím, že se nají.
Sledoval jsem dnes večer v italském bufetu čtyři dámy, které k přišly s tím, že se nají. Zakoupily jídlo, donesly ke stolu, postavily na stůl, odložily část oblečení, nikoliv tedy zcela, ačkoliv každá z nich si tuhle libůstku mohla dovolit, aniž by urazila mé oko a vkus, vytáhla každá mobil z kabelky a jala se jedna jako druhá, buď telefonovat, nebo posílat, případně číst SMS.
Přicházely v rozmezí asi dvou tří minut a byl jsem zvědavý, jestli aspoň jedna odloží mobil než začne jíst. Ani jedna. Mám různé zlozvyky, které občas mým bližním lezou na nervy, ale že bych telefonování dával přednost před jídlem, ten nemám. Přemýšlel jsem, jestli při sexu taky drží v ruce zapnutý mobil a sledují, co se děje na displeji. , případně komentují s kámoškou dění.
Jo moderní doba. Inu, my jsme zase, aspoň v těch postpubertálních časech nosívali transistorové rádio a poslouchali bigbít. Každý čas má svoje. Řvalo to rádio na celé kolo a třeba na koupališti jich řvalo několik desítek. Mít transistorák bylo znakem modernosti. Dnes je jím smartphone. Takže mi milé mladé dámy poskytly prostor k moralistní úvaze, „ty holky se ani pořádně nenažerou.” Koukal jsem, že jídlo si vybraly dobré, barevně sladěné, z hlediska racionální výživy bez vady. Ale nepochutnaly si. Pravděpodobně.
Ještě se vrátím k tomu sexu s mobilem v ruce. Děsivá představa. Nahá slečna, jednou rukou hladí svého milence s nepřítomný výrazem a druhou má přitisknutou mobil k uchu a debatuje a někým jiným. Nevěnuje se vlastně pořádně ani jednomu. Stále je něčím rozptylována. Milencem a tím dotyčným na druhém konci signálu. Jo, jak jsem si všiml, jsou i takové, co si berou mobil k posteli, zřejmě aby jim něco důležitého neuniklo.
Onehdy přišla má láska a měla ke mě projev, že mi píše, ptá se zda jsem doma a já nic, tak přijela naslepo, doufajíc, že mě najde doma, samotného a majícího radost z toho, že přijela. Inu radost jsem měl, jen jsem si mobil nechal v kapse kabátu ztišený. Někdy mám potřebu ho mít u ruky, někdy ne. Takže jsem ji neodpovídal. Jinak těm děvčatům nemám za zlé, že se tak chovají. Také někdy někdo něco mi vykládá a já si hraji s mobilem. Pravdou je, že poslouchám, co mi kdo říká a ten mobil mám podobně v ruce jako klíče, se kterými si hraji. Oboje mi slouží k tomu abych se lépe soustředil. Ale prý vypadám jako když jsem zcela mimo.
Jo, týden byl docela pestrý, mimo blázince, kde jsem se jak v úterý, tak dnes na komunitě docela vyřádil, měl jsem zásadní projevy, hovořil jsem chlapečkům do duše. Jen nevím, zda má slova padla na úrodnou půdu. Kolegyně mě chválily, jenže jak mi věk a zkušenost říká, ona úrodná půda nese ovoce většinou jen několik málo hodin. Ale i tak dobře.
Ovšem, setkal jsem se v týdnu se svými spolu-scénáristkami, které mě postupně ve středu a ve čtvrtek navštívily, probrali jsme světa a umění běh. Adéla i Ivana na mě tlačily, abych dopsal Jolanu a Fagot a Yesterday, což jsem jim sice slíbil. Nakonec, Jolanu už mám skoro hotovou, teď jen zbývá dopsat Fagot, a vydat další knížku. V psaní mě povzbuzuje i to, že jsem prodal docela dost knížek v poslední době, takže uklidňuje mě, že mi knížky nezůstanou na hrbu a nebudu litovat peněz, co jsem do nich vložil.
Jo konkurence je značná, lidé píši jak o život, knihkupectví jsou zaplavena literaturou slibující to i ono. Ale tak to má být. Chce-li kdo dělat umění, literaturu, prostě musí riskovat, musí vědět, že ani přízeň publika není jen tak. Nemám moc rád ty, co se pořád ohánějí potřebností kultury pro národ a společnost. Pokud by měli být upřimní, museli by říci. „Mám potřebu něco sdělit a doufám, že mé sdělení přijmete. Budou-li za mé sdělení peníze a uznání, bezva.” Tohle mi přijde poctivé, ale ohánět se potřebou druhých, když mám vlastně potřebu jen já, je manipulativní chování, jasné vydávání svého dobra za dobro těch druhých.
Ale musím říct, že mou ješitnost, (abych uspokojil ty své čtenáře, co mi pořád nepodepsaní v komentářích sdělují své mínění o mé osobě, musím také napsat, že jsem zahleděný do sebe a ješitný, stejně jako oni, a jejich vlastní chyby, které na mě vidí, je nejvíc pálí,) uspokojilo ono naléhání těch dvou dam, co mě navštívily, probraly se mnou mou tvorbu, mimo jiné a chtěly obě abych pokračoval, že by se jim stýskalo, po těch nedokončených knihách, jejichž fragmenty zatím čtou.
Nakonec, psala mi jedna má čtenářka, která si kdysi koupila mou knihu „Svobodní v bolesti” napsala v mailu, který mi přistál v poště dnes večer.
Vaše knížka mi moc pomohla, občas do ní ještě kouknu, abych viděla – masochistka -, jak jsem trpěla a jak se určité věci neomylně vracely a já se s Vámi v duchu (i nahlas) hádala, že pravdu prostě nemáte!!… a za chvíli – o pár pláčů pozdějc- pochopila, jak si lžu do kapsy… 🙂 No, když tohle někomu při čtení té útlé knížečky, co jsem vydal v roce 2008 dojde, pak si člověk může říci, že nepíše tak zcela zbytečně.
Pamatuji se na ni, jednou za mnou přijela, povykládala mi svůj příběh, vyslechl jsem ho, hrál jsem si přitom s klávesnicí a sledoval dění na monitoru, docela mě ten příběh pobavil, protože ty příběhy, kdy se muž či žena domáhají pozornosti toho druhého a on je má zcela na háku, aby pak zjistili, že stačí jen na chvilku, krátkou dobu, třeba několika týdnů v tom domáhání polevit a už se ten, co se tvářil jako, že je nad věcí a nějaké povídačky o lásce ho neberou, se najednou promění a začne se vehementně zajímat o důvod nezájmu.
Inu, většinou, co máme to bereme jako samozřejmost, co ztrácíme, nebo máme pocit, že mizí do dáli, pak zpozorníme. Na tohle téma jsem v podstatě napsal knížku. Vlastně dvě, ještě s druhou, co nese název, „Paralelní manželství.” Nejsou tlusté, jsou útlé, ale co se mé zkušeností v tomto směru týče, řekl bych, že jsou hutné. No nic. Zítra dorazí má sestra s neteří, dcera s vnuky, tak tu bude veselo. Uvařím si kafe a pustím western, aby té kultury nebylo zas až tolik.
Četl jsem celý týden hodnotnou literaturu, jako Upanišady, které jsem si koupil v překladu Dušana Zbavitele, tak se můžu věnovat něčemu jinému. Minulý týden jsem po létech shlédl se svou láskou „High Noon” s Gary Cooperem, černobíle, klasicky a byl jsem udiven, jak i po padesáti letech, co jsem ten film viděl poprvé, mě unesl. Jo jo. Staré filmy mají své kouzlo. Tedy dnes jsem dokoukal předtím, než jsem usnul na chvíli, „Billy The Kid” z roku 1941. Byl to v tom podání docela slušný chlapec. No akorát tehdy, ve svých jeden a dvaceti letech, zabil jeden a dvacet mužů. Mexikány prý nepočítal. Jo jo.