Půjčil jsem si včera knihu od Charlese Murraye pod názvem „Příliš
mnoho dobra.” Zabývá se americkou sociální politikou od roku 1950 do
Půjčil jsem si včera knihu od Charlese Murraye pod názvem „Příliš
mnoho dobra.” Zabývá se americkou sociální politikou od roku 1950 do
roku 1984. Dočetl jsem se, že: V roce 1990 byla míra chudoby 13,5 % — o
něco vyšší než v posledním roce vlády presidenta Lyndona Johnsona.
Rozdíl je v tom, že v roce 1968 , tedy po zvýšených nákladů na
Velkou společnost, činily celkové výdaje na sociální podpory
pouhých 226 miliard dolarů, na rozdíl od 614 miliard z roku 1990.
Během osmdesátých let nedošlo k viditelným změnám míry chudoby ani
pro černé, ani pr bílé obyvatelstvo. Tenhle odstavec mě zaujal.
Četl jsem dál a pochopil jsem proč mnozí „zachránci lidstva”
nemají rádi tuhle knihu a proč mnozí na ni přísahají. Nemám ji ještě
dočtenou, takže mě zřejmě ještě nějaká překvapení čekají, ale už teď vím,
že je to něco, co jsem potřeboval znát, protože věta: jak je možné, že
za tolik peněz jsme získali tak málo…., by se měla tesat i u
nás do mramoru. Aspoň co se týče oblasti terapie závislosti, sociálních
dávek nepřizpůsobivým menšinám, případně podpora svobodných matek, kdy se
úměrně přímo touto podporou těch matek vytváří stav, který napomáhá rozbíjení rodin. Chce-li být žena, ženou hrdinkou, co tátu k dětem nepotřebuje, pak se vším všudy. Ať si své hrdinství užije.
Přemýšlím, která organizace, nebo instituce placená z veřejných
prostředků si může dovolit říci svým klientům. „Končíte, neplníte
podmínky.” Pokud by tak učinila, měla by na krku žaloby pro
nedodržení podmínek pro neposkytování zákonné péče. Platba z veřejných
prostředků pouze učí „schopné a učenlivé” jedince spoléhat se
na systém, co se o ně vždy a za jakýchkoliv okolností postará. V případě
instituce, která není placena z veřejných peněz, je daleko více
efektivnější, vyžadovat plnění kontraktu, který mezi sebou klient a
instituce, případně jednotlivý pracovník uzavírají. Mám právě tu zkušenost,
že pokud nejsou ve hře veřejné peníze, pak jsou instituce daleko
efektivnější. Vím to z vlastní zkušenosti. Neplní-li klienti, kteří platí malý poplatek za služby jim poskytované, pak u mne končí. Bez diskuse.
Tak trochu ještě k volbám. Mnoho lidí vyjadřuje zklamání z tunelování
státu. Nedivím se tomu. Čím víc peněz ve veřejné správě, tím víc zlodějů.
Pokušení je příliš velké, než aby mnozí odolali. Volíme lidi, nikoliv
anděly. Až budeme volit anděly, pak se nebudeme muset o veřejné peníze bát.
Plyne z toho pro mne poučení. Čím méně sociálních programů z veřejných
peněz, tím méně příživníků na veřejných penězích. Nechat se přesvědčit,
že jsou mezi námi lidé, kteří budou umět spravovat naše peníze lépe než
my sami, znamená podlehnout manipulaci zlodějů, kteří se touží zmocnit moci
nad námi skrze naše peníze. Věřit, že někteří lidé vědí lépe než já, co
opravdu potřebuji a umím, znamená být hluboce naivní, nebo neochotu se
samostatně rozhodnout.
Čím méně peněz do rukou státu na sociální stát. Tím více solidarity mezi
lidmi. Zdravé solidarity. Proto volím ty, kteří aspoň trochu jsou těmi, co
omezí všechny ty zbytečné výdaje, nevybírají daně na hranici únosnosti a
nechají mi mou svobodu naložit se svými penězi, tak jak uznám za vhodné.
Třeba ve prospěch toho, koho si vyberu.
Chce-li někdo mít děti, v pořádku, mít děti není ani nemoc ani a
neschopnost se o sebe postarat. Lidské dějiny nás v tomto směru učí zcela
spolehlivě. Ale není nutné podporovat lidi, kteří mají děti, jen proto, že
mají děti. Pokud nejsem schopný se postarat o děti, nejsem schopný se omezit
natolik, že jsem schopný je udržet naživu, zajistit jim potravu, teplo a
přístřeší, pak je mít jednoduše nemám. Za mého mládí byli v opovržení ti,
co se neuměli postarat o děti, aspoň v těch základních potřebách. Zdá se,
že dnes jsou v opovržení ti, co se postarat umí sami a neumí využít
penězovod vedený ze strany státu. Penězovod založený na okrádání pracujících
občanů tohoto státu.