Rozhodovala se, jestli pojede vlakem, nebo autem. Pak zvítězilo auto.
Rozhodovala se, jestli pojede vlakem, nebo autem. Pak zvítězilo auto. Zavolala Jindřichovi, požádala ho o adresu, aby tam mohla zajet, zaparkovat někde poblíž a pak pojede na Opatov, kde měla schůzku a pohovor ohledně psychoterapeutického výcviku. Bylo pošmourno, stejně jako byla pošmourná nálada posledních dnů, od té chvíle, kdy ji Kamil nechal její věci v ambulanci. Jindřich ji vyslechl, poradil, kde asi nejlépe zaparkuje, už se vyznal. Dohodli se, že jak skončí pohovor, Jolana se ozve, sejdou se ve městě. Někde na Florenci. Vzala diplom, doporučení od Honzy, spíše něco jako zprávu o průběhu terapie. Přečetla si ji. Nebyla tam nic s čím by nesouhlasila.
Ještě než ji převzala, informovala ho o proběhlých událostech, o tom, co ji napadalo, jak ji bylo. Dokázala mu vše říci v několika větách. Usmál se na ni. „Tak ses uviděla, nebylo ti z toho veselo a zdá se ti, že lepší už to nebude.” Konstatoval. Tyhle jeho souhrny milovala a zároveň ji děsily, jak byly výstižné. V nemocnici si vzala dovolenou na dva dny, chtěla se trochu sama potoulat po Praze, když už měla možnost noclehu u Jindřicha a Pavly. Něco si koupit, podívat se co kde je nového. Občas, jednou dvakrát za rok do Prahy jela, do divadla, nebo pokud na internetu objevila něco, co měla pocit, že stojí za vidění. Byly doby, kdy si myslela, že si najde práci v Praze, ale nakonec si zvykla v tomhle celkem malém městě, mezi kopci, líbilo se ji okolí, auto měla, měla možnost vyrazit kam chtěla ve volných chvílích.
Čehož využívala. Většinou sama. Sama chodila i do kina, nebo na koncerty. Přemýšlela o všech těch svých partnerech, které měla od svých devatenácti let, kdy ji na jednom mejdanu, když se vlastně poprvé opila, defloroval jeden její spolužák s gymnázia. Vlastně ho k tomu svým způsobem vyzvala. Maturita, Vysoká škola, nikdy se moc nevázala. Snadno se i na studentku medicíny učila. Zkoušky zásadně dělala napoprvé, patřila vždy mezi nejlepší. Krásná, chytrá, lehce bezskrupulózní. Snadno střídající partnery. Místo v Děčíně přijala z nouze, protože tehdy jich mnoho nebylo, nakonec si zvykla, zůstala.
Tohle ji běželo hlavou. Na dobu pití nijak nevzpomínala. Tam měla společně s Jindřichem takzvaně černo. Jednou ho na skupině poslouchala, když se ho někdo ptal na tu dobu pití, on odpověděl, že ji má vlastně ve tmě. Uvědomila si, že tohle mají spolu podobné. Pátrala, jestli to v duchu Freudovy teorie vytěsnila, ale zjistila, že ta tma skutečně nemá s vytěsněním co dělat, spíše, jak Honza poznamenal k jejich debatě na skupině. „Přemýšlím, co se stane, když v té tmě rozsvítíte, co asi uvidíte.” Oba a nejen oni dva začali přemýšlet. Pak Jindřich usoudil, že vlastně nic nechce vidět, „co není, to mě netrápí.” V duchu s ním souhlasila. Také neměla chuť dolovat některé události, myšlenky, „skvělé” nápady v opilosti. Už dávno nevěřila, že když přijde na to, kdy se stala a proč stala závislou, že se něco změní.
Souhlasila s Honzou, že je dobré vědět, že závislá je, že se její závislost jen tak ze světa neztratí, tedy musí se naučit s tím žít. S tímhle se vyrovnávala první dva tři roky. Její intelekt urážela představa, že ať je sebevětší, stejně se nikdy nemůže bez rizika napít. Jako většina alkoholiků. Když její problémy začaly přesahovat běžnou normu, pokoušela se omezit pití, ale nikdy ho nedokázala omezit. Buď nepila nějaký čas. Aby zjistila, že první skleničkou se rozjede kolotoč pití, co se točí, točí, brzdy nemá, a dokud někdo nevypne proud, tak se jen veze a zvrací za jízdy. Občas doslova.
Sbalila zbytek věcí, přestala meditovat o minulosti, sedla do auta a vyrazila. Dojela na kraj Prahy, navigace ji dovedla do ulice, kde Jindřich s Pavlou bydleli. Našla místo na zaparkování, došla k Metru, sedla na Metro, na Florenci přestoupila na trasu „C” podle mapy našla ulici a budovu, kde se měl konat pohovor. Vyšla do patra, našla něco jako recepci, kde se ohlásila. Brýlatá asistentka ji posadila do čekárny, vzala si od ni zprávu pro doktora Rybáka. Zanesla ji do dveří, vrátila se. „Vydržte paní doktorko. Doktor Rybák se vám bude hned věnovat. ” Jolanu překvapilo, že je tu sama. Zeptala se. Dostala odpověď, že to takhle dělají, aby byl čas na pohovor.Proto zvou uchazeče postupně.
Odpověď se ji zamlouvala. Mezitím vyšel z protějších dveří muž. Podíval se na Jolanu, otázal se: „Doktorka Horáčková?” Přikývla. „Hned se vám budu věnovat.” Přislíbil. Vyrazil ze dveří, za chvíli se vrátil, okamžitě ji pozval dál do pracovny. Posadil ji do křesla, sám si do podobného sedl. Pracovna se ji líbila. Police s knížkami, obrázky, žádná ordinace, ale pracovna člověka, který je zvyklý číst, myslet, doufala že i naslouchat. Doktor Rybák si ji klidně prohlížel. Necítili se jeho pohledem nijak deptaná. Vzpomněla si na jednu větu, kterou používala jedna její kamarádka medicíně. „Tenhle chlap by mě do postele odtáhl na vařený nudli.” Stejný pocit měla u tohoto doktora, který nebyl starý, nebyl mladý, takový bezvěký.
Prohlídka skončila, zeptal se ji jak ji má oslovovat. Odpověděla. „Jolano.” Usmál se, „dobře Jolano, já jsem Petr. Řekněte mi něco o sobě. Nemusíte začínat od dětských střevíčků, ale spíš, co si slibujete od výcviku, k čemu si myslíte, že by vám mohl být dobrý Také jsem se dočetl, ve vašem životopisu, že jste prošla terapii na závislost,více jsem také zjistil ze zprávy, kterou jste mi dala. Laterána neznám, ale kolegyně ano. Jen ty nejlepší reference. Co vy si myslíte o své terapii.” Domluvil a čekal na její odpověď. Jolana napřed trochu váhavě, začala popisovat své důvody proč absolvovala terapii. Poslouchal trpělivě, nijak ji nepřerušoval. Skončila vlastně u Láďova odchodu. O terapii samotné se zmínila jen v tom smyslu, že ji pomohla něco na sobě uvidět, něco si uvědomit.
Pak se ji zeptal. „Co víte o tom co vás čeká, pokud vás vezmu do komunity.” Pokrčila rameny. „Nevím, prý je to hodně podobné terapii, ale není to terapie.” Rybák přikývl. „Budete mít svým způsobem výhodu, protože umíte ve skupině pracovat.” Poté ji vyzval.. „Jolano. Řekněte mi o sobě všechno, co považujete za nutné abych věděl.” Jolana se zamyslela. „Mám problém s muži. Neumím si vlastně žádného udržet. Dost si udržuji odstup od lidí, třeba od podřízených, nevycházím s matkou, matka mě nabádá, abych si pořídila děti, já je nechci.Co se týče důvodů, pro chci absolvovat výcvik, tak asi proto, že si myslím, že mi pomůže víc rozumět a víc se přiblížit dětem. Možná bych moha dělat něco jako dětskou psychoterapii. Uvažuji, že si udělám psychiatrickou atestaci atestaci ”
Vyprávěla mu pak příběh Katky a onoho chlapce, který k ní přilnul a ona tak trochu k němu. Nic neřekl, jen poslouchal. Skončila, zase se na ni usmál. „Víte co? Nebudu vás napínat. Vezmu vás. Zakládám novou komunitu, povedu ji sám, bude vás asi 14-15. Napřed si dáme seznamovací týden, aby si lidé mohli rozmyslet, zda chtějí nebo nechtějí absolvovat výcvik, pak si dohodneme, co dál. Vím je to trochu jiné, než jsme vám poslali propozice, ale tohle je takový můj nápad. Souhlasíte?” Souhlasila. Rozloučili se s tím, že do čtrnácti dnů ji oznámí datum a místo konání. Pokud si rozmyslí svou účast požádal ji, ať dá vědět. Podal ji její zprávu. „Tohle celkem nepotřebuji, ale děkuji za upřímnost.” Vyšla ven,troch zmatená, trochu v rozpacích a trochu nadšená.
Zavolala Jindřichovi. Ten se ozval hned. „Kde jsi?” Dostal odpověď: „Na Opatově, jedu do centra, kde ty?” Vysvětlil ji, že je u zákazníka, ale za hodinu, dvě, ještě přesně nevěděl bude hotový a klidně se s ní v centru sejde. „Zůstaneš do zítra?” Ptal se. „Ano, chci ještě navštívit kamarádku v Motole a jsem s ní domluvena, že se za ni stavím zítra.” Jindřich se zaradoval. „Bezva, Pavla je zvědavá, já sem zvědavý, tak bude dost času na klábosení.” Stále ji překvapovala jeho vstřícnost. Nemohla u něj pochopit, že je schopen odpustit své bývalé ženě Magdě. Nemohla pochopit, že když ona sama ho požádala, ačkoliv s ním neměla nejlepší vztahy, on se bez váhání rozhodl ji vyhovět. Nerozuměla moc jeho touze být prospěšný. Pro Jindřicha být prospěšný znamenalo hodně. I z toho důvodu léta zadarmo vedl cvičení Jógy.
Z ničeho nic se ji vybavila debata s Honzou, kdy ji řekl. „Je v něm víc, než že je jen nasírací.” Dumala, jak tohle mohl vidět? „Ten chlap snad vidí za roh.” Tohle ji u Laterána a pak později dlouho ve výcviku vrtalo hlavou. „Jak je možné, že Laterán, Rybák, její bývalá šéfová vidí a slyší, co ona nevidí a neslyší?” Netušila, že to je právě také účelem toho výcviku. Vidět a slyšet, rozpoznávat a tušit. Sedla na Metro, sjela do centra, prošla se po velkém knihkupectví Luxor na Václavském náměstí. Koupila si Yalomeho „Existenciální psychoterapie” a od toho samého autora „Skupinová terapie.” Vzala své rozhodnutí, stejně jako kdysi studium. „Musí být mezi nejlepšími.”
© Jan Jílek 2013