Od první chvíle, kdy jsem začal pracovat jako terapeut, byly situace, kdy na mě pacienti, klienti vyžadovali, pochopitelně nejen na mě, ale i na ostatních členech týmu, abychom přiznávali své chyby, n
Od první chvíle, kdy jsem začal pracovat jako terapeut, byly situace, kdy na mě pacienti, klienti vyžadovali, pochopitelně nejen na mě, ale i na ostatních členech týmu, abychom přiznávali své chyby, neopakovali svá moudra, svá zaklínadla, jak mi píše jeden komentující, chápali že oni musí tohle a támhleto a pokud jim tým v rámci terapie nevyhověl, pak byl nechápavý, arogantní, necitlivý, neuměl přiznat svou chybu. pochopitelně přiznat svou chybu by měl nejméně šestkrát do hodiny, atd.
Doktorka Mráčková na tyhle požadavky odpovídala jedním. „My se tu na rozdíl od vás neléčíme.” Což nesli nelibě, mnohem neliběji, ještě nesli mé vysvětlení, že tyhle požadavky jsou zcela čistou ukázkou závislostního myšlení a chování, které spočívá mimo jiné v tom, že závislí v terapii, napřed chtějí změnit svět kolem sebe, aby nemuseli měnit sebe. Na rozdíl od jiných terapeutů, jim tyhle poznatky a zkušenosti sděluji přímo, bez jakýchkoliv vytáček, takže pak mě mnozí obviňují z arogance, sebestřednosti, nadutosti. Myslím, že tuhle zkušenost mají všichni terapeuti, jen ne všichni vyvolávají takové emoce, jako vyvolávám v některých pacientech a klientech já.
Jsem zvyklý na projevy nevole, nesouhlasu, dokonce si na mě jeden pacient třikrát neúspěšně stěžoval, vyhrožoval mi, že nechá mou činnost a kvalifikaci prověřit pojišťovnou, když jsem mu tehdy na jeho požadavek o předložení dokladů o mé kvalifikaci, a požadavku abych mu vysvětlil, kdo mě vlastně kontroluje, odpověděl negativně.
Odpověděl jsem mu tehdy, že jsem musel předložit své doklady léčebně, a že konzultuji svou práci se svým supervisorem, tím pádem není žádný důvod k tomu abych se mu zpovídal ze svých činů, nebo minulosti. Měl pocit, že si něj dovoluji víc než dost. Inu, dovoloval jsem si, musel přes všechny stížnosti, na všechny možné strany, plnit terapeutický program, dostával stále stejné informace o svém chování a přes jeho všechny vyhrůžky jsem neustoupil z ničeho, co jsem považoval za nutné vyžadovat z hlediska jak řádu, tak terapie.
Jednoduše jsem se nedal zastrašit, těmi jeho vyhrůžkami, které zřejmě byl zvyklý používat ve svém předchozím životě, byla to strategie, která se mu zřejmě mohla u někoho osvědčit, ale zde neuspěla. Dodnes jsem svůj přístup nezměnil a zatím ho necítím potřebu měnit. Dokonce jsem dodnes přesvědčený, že jsem onomu pacientovi velmi svým postojem k němu prospěl, protože dostal informaci, že pokud chce něco získat, musí změnit chování on. Navíc postupně zjišťoval, že všechny jeho stížnosti byly odmítnuty jako neopodstatněné. Jak mými přímými nadřízenými, tak i ředitelem léčebny. Nakonec, na stěžování má každý právo.
Co tady popisuji je v podstatě denním chlebem ve všech terapeutických komunitách zaměřujících se na závislost. Klienti přijdou, chtějí aby byli léčeni a najednou zjistí, že převážná většina jejich úspěchu v terapii, leží na nich, na jejich přístupu, změně chování, na korektivní zkušenosti, kdy zjistí, že tým není na nich emočně vázán, což jim občas rád zformuluji do věty: „Nejsme vaši rodiče, manželky a děti. Takže na nás vaše vydírání jednoduše neplatí.”
Strategie závislých v dosažení svých cílů, je převážně založena na vydírání, manipulaci, vyhrůžkách. Příbuzných, terapeutických týmů. Pamatuji jak jeden klient vyhrožoval, že když nedostane existenční propustku, kde nesplnil předepsanou žádost, že poneseme odpovědnost za jeho finanční ztráty ve výši několika milionů. Dostal tehdy informaci, že pochopitelně pokud dává přednost něčemu jinému, než terapii, má jistě právo odejít, není vázán ničím jiným, než svým rozhodnutím.
Pochopitelně ukázalo se, že jsou to jen vyhrůžky, za jejichž pomoci se měl dostat k něčemu, k jehož dosažení nesplnil podmínky. Neodešel, dodnes nikoho z týmu nikdo o miliony zaviněné jeho neúčastí na oné schůzi nenárokoval. Takových vyhrůžek a pokusu o vydírání jsem zažil povícero.
Manipulace závislých, nejen závislých spočívá v několika věcech. Jednou je vyhrůžka ztráty lásky, nebo přízně, další ve vyhrůžce, že toho, kdo se nechce podvolit jeho manipulativním požadavkům nebude mít rád, až po vyhrůžky fyzickým násilím. To nejčastěji závislí používají ke svým nejbližším. Jsou i případy, kdy tím vyhrožují terapeutickému týmu.
Zastavím se u té vyhrůžky ztráty lásky. Mnohdy se závislí diví, že od nich se vzdalují jim lidé velmi blízcí, dokonce nejbližší. Většinou to bývá, když třeba dětem dojde trpělivost, přestanou mít potřebu se neustále nechat urážet, nechat si vyhrožovat, dát se ponižovat, a když ten závislý překročí hranici, pak je hrozně udivený, jak je možné, že jeho vyhrůžky o ztrátě přízně a lásky se najednou otočí proti němu. Ztratí půdu pod nohama a dost často to bývá začátek jeho obratu k jiné formě chování.
Málokdy si takto jednající a chovající se lidé uvědomují, že jejich pozice visí třeba v partnerském vztahu na vlásku a žena, muž najednou zjistí, že nemusí už se cítit svázaná svým strachem ze samoty, z toho, že třeba nezvládnou finanční situaci, protože najednou jim dojde, že většinu toho, co je v rodině v provozu, je v provozu jen díky jejich vlastnímu úsilí, na kterém se onen partner/ka nijak nepodílejí.
Pak najednou zjistí, že i jiní muži, ženy jsou schopni a ochotni jim poskytnout svou společnost, sexuální uspokojení a ten/ta, kteří přicházejí do léčby, s představou, jak jí/jeho žena, muž, podporuje, jak stojí za ním, má najednou zcela jiné zájmy, než je změna dlouhodobě, pijícího, hrajícího, případně fetujícího partnera, partnerky. Tohle bývá velmi kruté zjištění pro ty v terapii, vnímají tu realitu jako podvod na sobě a jen velmi těžko chápou, že se k nim jen vrací skutky, kterých se po léta dopouštěli vůči těm druhým.
U závislých trvá mnohdy roky, než nahlédnou na celou svou minulost, očima druhých, než pochopí odchod a vzdálení se svých blízkých jako nutnost, se kterou oni mnohdy zachraňovali svou kůži a chování terapeutického týmu jako nezbytnou nepovolnost, kterou si mnozí vysvětlují jako aroganci a nadutost vůči sobě samým.
Takže pokud mi někteří bývalí pacienti sdělují slova o mé aroganci, o mé sebestřednosti, chápu jejich sdělení jako jejich nesrovnání se svým životem, nezralostí a nepochopení. Chodí-li číst mé blogy a hledají-li v nich důkazy, pro svá tvrzení, pak je jen zřejmé, že nedospěli do bodu, kdy se smíří jak se svými chybami, tím pádem i s chybami a omyly mými, stejně jako nebudou schopni unášet cizí úspěch.
Nejsou schopni snést cizí úspěch, protože si nejsou jisti svým úspěchem, kterého se mnozí bojí víc než neúspěchu. Což je pochopitelné. V případě úspěchu, už je co ztratit. Neunášejí ztrátu, stejně jako nejsou schopni si odpustit omyl, svůj jako cizí, tím ani si odpustit, jak sobě, tak druhým jejich nedokonalost. Jak je vidět, jde nejen o abstinenci, ale i jistou míru zralosti, která takovým lidem pomůže se pohybovat po světě s jistou mírou sebedůvěry, sebeúcty a sebevědomí. Komentáře některých jedinců, pod posledními blogy jsou toho důkazem. 🙂
Pochopitelně i členové terapeutických týmů mají svoje problémy, svoje chyby, ovšem nemají žádnou povinnost, dokonce se jim ani takové chování nedoporučuje, aby je probírali se svými klienty. Na to mají své supervisory a pokud klienty osobní chyby terapeutů neohrožují v jejich změně, rozhodně nemají terapeuti žádnou povinnost se jim svěřovat. Dokonce není ani žádoucí takovou diskusi připustit. Jedná se paradoxně se vždy prospěch těch závislých.
Neztrácejí čas diskusí o chybách terapeutů, ale zabývají se chybami a potížemi svými. Rozhodně tohle všem doporučuji všem těm Jirkům, Robertům a Václavům, případně anonymům, kteří zde hodnotí mou osobu, aby se skutečně věnovali sobě samým. Prospěje jim ta snaha o vlastní změnu. Budou mít o něco snazší život. Já si svým životem i chováním poradím.
🙂