Vyrazil jsem nakupovat, zjistil jsem jak mizerné je počasí. Z okna to
Vyrazil jsem nakupovat, zjistil jsem jak mizerné je počasí. Z okna to
nevypadá, zas až tak hrozně. Dovolená se blíží, prezentace mé nové knihy
také, Nerad používám slovo, „křest,” neboť z mého hlediska se o
žádný křest nejedná. Jsem ochoten ještě použít slovo křest, v souvislosti
třeba při křtu lodě, ale u knihy mi to jde dost těžko. Stejně tak nerad
slyším slovo kmotr. Ano, většina lidí díky románu od Maria Puzza má
povědomí, že kmotr je něco nekalého, jenže i v tom románu se odděluje
pojmenování „padrino” což nutně neznamená jen slovo
„kmotr,” ale také šéf, boss.
Sám jsem několikrát kmotr, přesně v tom starém významu, že jsem buď měl
položenou ruku na rameni toho/té, kteří se dávali pokřtít, nebo biřmovat,
případně jsem držel v náručí, malé dítě, které křtili a dal jsem tím najevo,
že v případě nutnosti zastoupím rodiče při duchovním formování toho, koho
jsem si v tomto směru vzal na starost před Bohem a Církví.
To je jeden z těch jemných, těžko uchopitelných, či pochopitelných
rozdílů, pro nevěrce, nebo ty, co vždy s patosem v hlase, řeknou: „Já
žádnou církev na víru v boha nepotřebuji.” Jistě, zrovna tak mohu
říci. „Nakonec nikoho nepotřebuji, vystačím si sám.” Jenže já si
vystačím v mnohém, ale v modlitbě, ne, protože když se modlím, modlím se s
celou Církví. V takovém případě se mi modlí lépe, neb vím, že v té modlitbě
nejsem sám. Nakonec, když se člověk modlí, nikdy není sám, neboť v takovém
případě je s ní Otec, Syn, Duch Svatý a minimálně jeho anděl strážný.
A protože se modlím za své kmotřence, vím, že se moji kmotřenci modlí i
za mne. Což je pro mne velmi příjemné zjištění. . Nebo při prezentaci mé
knihy, protože co vím, moji kmotřenci přijdou, stejně jako moje dcery. To
jsou moji nejbližší lidé. S jedněmi jsem spoutám krví a tělem a duší, jak se
říkalo. Zní mi to lépe než geneticky.
S těmi dalšími duchem, myslí, vírou a modlitbou v jedné Církvi. Což je
pro mne hodně. Tak tak. Počasí tedy nic moc, leč doufám a věřím, že se to do
pondělí trochu vybere abych až vyrazím z Černého mostu, směr Poděbrady a dál
potom k severu východních Čech, zřejmě asi na Trutnov, Hronov, Ústí nad
Orlicí, Žamberk, Vamberk a dál a dál. Budu na cestě čtyři týdny. Dám si v
sobotu a v neděli odpočinek, budu si tady číst, v neděli půjdu na poslední
trénink sebeobrany v tomto školním roce, další až po prázdninách. Moc mě
baví ten nácvik, Václav už nás začal, když ne chválit, tak alespoň už nás
tolik neopravuje, jak poznamenal. Už je prý na nás vidět pokrok.
Jo když se člověk něco učí dostatečně dlouho a často, něco se naučí.
Děla mi dobře že za šedesátkou se ještě po té tělesné stránce mohu
zlepšovat. Není už ono zlepšení tak markantní, jako by bylo ve dvaceti, ale
je. Což mi dělá radost a zároveň ono zlepšení ukazuje, že má smysl se
snažit. Pomalu se také připravuji na cestu, dodělávám resty. Myslel jsem, že
v sobotu budu mít už klid, ale jak jsem zjistil, tak přeci jen ještě budu
muset vzít jednoho klienta, který touží mě vidět. Tu sobotu už to zvládnu,
ale jinak se už nedám nikým k ničemu, co se práce týče, ukecat. Zítra
zahrajeme divadlo, poklábosím s těmi co dorazí a v sobotu dofouknu kolečka u
vozíku, doufám, že objednaný stan přijde včas. Abych v pondělí ráno byl
kompletně připraven.
Opět si budu zvykat spát na holé zemi, učit se zpívat „bojové
písně” typu. holá zem stačí mi k mýmu spaní, do sedla sedám si za
svítání, nebe je modrý jak mý džíny, slunko se kutálí nad planiny….
Tady je ta krásná písnička Taxmenů. Nebe modrý jako džíny
Tuhle písničku jsem zpíval už coby bujarý mladík, vydržela mi až dodnes.
Tenkrát v těch dobách, kdy se jen málokdo mohl podívat na ty planiny mi
zněla jako něco, co uvidím jen v těch romantických filmech, o těch volných
nespoutaných jezdcích z planin. No, ale nakonec mě Pán Bůh neopustil a ten
cejch jezdce z plání jsem nakonec si tak trochu vyvzdoroval. Ne že bych se
řítil tryskem přes pláně ale tak hezky pomaloučku po silničkách British
Columbia jsem takovou plání pod horami šel. Nebo Chilskými pláněmi pod
Andami. Hezky pomalu, jsem táhl na popruhu přes rameno vozík za sebou, takže
spíše než jezdec, jsem byl tažný koník, ale písniček jsem přezpíval na těch
dlouhých cestách dost a dost. Takže vozík a písnička. Písnička na cestu je
základ. Kdo zpívá, ten se zároveň i modlí, říkával pater Jančík.
Něco na tom bude, a nemusí zpívat jen zbožné písně. Protože kdo se
raduje na světě při zpívaní, ten potěší sebe i Pána Boha. Život už je sám o
sobě těžký a být chudý a k tomu smutný, to Pán Bůh nežádá. Tohle zas říkaly
ty tetky v tý vesnici Blatnice, co jsem o ni několikrát psal. Tahle říkanka
o smutku a chudobě mě tenkrát zaujala. Většinu života jsem se ji řídil.
Kdybych se ji neřídil, asi bych nemohl dělat, to co dělám. Občas si člověk musí říci: „Nějak bylo, nějak bude.” Trápit se zbytečně všemi věcmi,
které nemohu změnit a neužít si toho, co se v životě nabízí, aby si šlověk
udělal radost, mi nepřijde zrovna chytrý způsob života.