Tak jsem po pěti letech změnil nakladatele. Jana mi oznámila, že má v současné době příliš mnoho starostí, tedy, že nemůže garantovat, že budu mít knihu do konce června.
Tak jsem po pěti letech změnil nakladatele. Jana mi oznámila, že má v současné době příliš mnoho starostí, tedy, že nemůže garantovat, že budu mít knihu do konce června. Mrzelo mě to, protože jsem na ni byl zvyklý. Nakonec jsme se dohodli, že ona opět osloví grafika, který mi doposud dělal obálky, krásné obálky, aby byla zachována forma edice. Díky tomu jsem si vzpomněl na jednoho jednoho svého známého, co se zabývá takovými věcmi, oslovil ho a on se nakonec uvolil, že knihu vydá. Zařídí tiskárnu a další záležitosti s tím spojené.
Inu, nijak nemiluji takové nenadálé události, ale zase na druhou stranu jsem za svůj život, vždy si dokázal poradit s potížemi, které nastaly a našel jsem řešení, co mi nakonec vyhovovalo. Tohle je občas sice nepříjemné, leč nutné. Ve svém mládí, nebo spíše v dětství jsem byl nucen mnohdy hledat řešení, která by spíše slušela dospělému. Pomohlo mi to v poznání, že pokud se jedinec nebojí hledat spojence, vytvářet koalice, pak má šanci nejen na přežití, ale i na mnohdy nečekaně slušný život.
Snad i proto mi vyhovuje práce terapeuta, protože umím ty koalice vytvářet, spojence nacházet a dokonce jsem si je naučil i udržet. Nakonec, pokud se s nimi rozejdu, většinou se rozcházím v dobrém a nezabouchávám za sebou dveře. Ale i tohle jsem se musel naučit, musel jsem pochopit, že není nic snadnějšího než prásknout dveřmi, jenže, potom zůstane ta otázka: „Jak dál?”
Díval jsem se večer na fotbal. Po dlouhé době jsem viděl národní mužstvo v trochu víc solidním výkonu. Domů jsem dorazil celkem snadno, přeci jen se situace prozatím v Praze uklidnila. V blázinci jsem musel promluvit do duše jednomu mládenci, který se domníval, že je na letním táboře, a jediným problém toho tábora je špatné počasí. Po mém proslovu zjistil, že je to jinak, dostal elaborát na téma „Co udělám pro to abych nebyl z blázince vyhozen za mizernou spolupráci s terapeutickým týmem a komunitou.” Dostal čas k napsání do odpoledního programu. Zadání splnil a v poledne dorazil i s elaborátem. Šéfová si ho přečetla a schválila, jak můj postup, tak zpracování. Inu není nad vlídné terapeutické slovo v pravý čas a na pravém místě.
Mnozí kolegové mají pocit, že není nad jemný postup, který nevyvede z míry takového člověka, nepobouří ho. Já si také myslím, že pozitivní přístup má své výhody, ovšem sázím na pozitivitu podle svých představ. Pokud mě někdo ujistí, že má zájem spolupracovat, zajímám se o praktické činy. Už dávno nekřičím, nerozčiluji se, když mě někdo slovy přesvědčuje a skutky neplýtvá, tvrdí že se mu chce, ovšem jeho jednání jeho „chtění” neodpovídá, pak se zařídím naprosto po svém, jinak a vezmu na vědomí, že co říká neplatí. Jeho oznámení na vědomí a zařídím se.
Vždy se najde někdo, kdo se mě snaží přesvědčit, že ne vždy to jde, že nemohu zraňovat city těch druhých, když jim klidně oznámím, že tedy od nich nic nechci, už nic nečekám. Mohu mít zlost, emocím nelze zabránit, ale těm lidem dám najevo, že nejsou jediní na světě. Oni asi také mají zlost, jenže, když se rozhodnu hledat jiné řešení, které není závislé na těch, co mluví, leč nekonají, vždy mě zlost ve velmi krátké době přejde. Emoce jsou jako řeka. Když se řeka nechá rozlít na blbém místě, nadělá škody. Když se usměrní aspoň natolik, že se rozlije do volného prostoru, zklidní se. Stejně tak emoce.
Takhle se chovám jak v terapii, tak v osobním životě. Ušetřil jsem si tím mnoho problémů. Občas stranou vypěním, pak se zklidním, zamyslím a najednou se ukáže, že je cesta, která vede k cíli. Pouze jde jinudy, než sem čekal. Zatím jsem v životě nepotkal člověka, bez kterého bych se neobešel. Mnohdy mě ztráta mrzela, to ano, ale nikdy jsem nezažil takové utrpení, které bych v souvislosti se s tím, že ten člověk odmítl spolupracovat, nepřekonal. Myslím, že nejhorší, co může člověka potkat, je strach z toho, že bez spolupráce, některých lidí, nemohu existovat. Zatím jsem nikdy tak velký strach neměl.
Byl jsem ráno chvíli zaskočený oznámením Jany, pak jsem probral několik možností a život jde dál. Chápu, že lidé mají své starosti, chápu, že ne všechny sliby lze dodržet, nakonec ne všechny své sliby jsem v životě dodržel. Přesto, že jsem se snažil. Ale ono občas neškodí zažít něco neočekáváneho. Mozek se tím bystří a krize je prý šance k růstu. Jo jo.