Vrátil se kmotřenec Martin z dovolené ve Španělsku. Putoval pěšky po té krásné zemi, tak jsme povídali o tamních poměrech. Pátého to bude dvacet let, co jsem vyrazil z Děčína na Gibraltar.
Vrátil se kmotřenec Martin z dovolené ve Španělsku. Putoval pěšky po té krásné zemi, tak jsme povídali o tamních poměrech. Pátého to bude dvacet let, co jsem vyrazil z Děčína na Gibraltar. Přes Německo, Francii a Španělsko. Trvala mi osmdesát šest dní a ušel jsem tehdy kolem 3 200 km. Jo kde jsou ty krásné časy mládí. Dnes bych to šel o mnoho déle. Ale myslím, že bych tam také dorazil.
Konečně jsem si nastavil Centos 6.4, tak jak jsem potřeboval. V konsoli nemám ty hnusný drobný fonty a tak mohu psát podle své potřeby. Nemám rád, když mi systém nedělá přesně to co chci. Teď dělá co chci a jsem z toho nadšený. V konsoli ve VIM, píši nejradši. Jestli něco jsem považoval za chybu, tak, to původní nastavení. Naštěstí jsem konečně přišel na řešení. Ale trvalo to.
Voda sice zaplavuje města a vesnice, postižení lidé jsou nešťastní, ovšem, jak se dalo čekat,teď nastane doba obviňování, kdo za co může a nemůže. Prostě stará známá písnička. Mohli by si pánové a dámy z vyšších politických kruhů uvědomit, že na jejich nářky nejsme nijak zvědaví. Ať si ten svůj brekot vezmou domů. Není čas na nějaké politické hrátky.
Byl to hezký sobotní večer i noc. Zkoušky dopadly dobře, takže jsme měli oba radost. Má milá je prostě šprt, i když mi celý týden tvrdila, že si nic nepamatuje a nic neumí. Měla za jedna. Přišla unavená, ale jak se ukázalo, tak unavená zas nebyla. Naštěstí. Únava ji přešla. Potřeboval jsem se k ní přilísat. Moc mi chyběl ten tělesný kontakt. A hezký bylo i dopoledne, kdy jsme spolu obědvali. Udělal jsem něco málo leča. Nic jiného jsem doma neměl, než cibuli, papriky, rajčata a vajíčka.
Asi zavolám z rána do blázince, že zůstanu doma. Budou to muset zvládnou beze mne. Doufám, že voda přes den klesne a Metro začne v úterý jezdit. Nechce se mi cestovat přes celou Prahu a pak zase zpátky v nějaké omezené městské dopravě. Měl bych asi potíže zpátky se dostat do Řeporyjí na skupinu-. Z Barrandova to půjde snáz.
Pokud Rokytka zaplaví místo kde konám skupiny, budu je muset udělat doma u sebe. Ale na to jsem celkem zvyklý. Pouze budu muset informovat členy skupiny. Většina z nich ke mě trefí. Naštěstí. Bude veselo. Zjistil jsem, že mi zavřeli jednoho hráče, který z ničeho nic se přestal objevovat na skupině. Dělal podvody na lidech. Tak ho zavřeli a nepustili. Inu, už za jeden několika milionový podvod seděl, zřejmě se mu tam líbilo, tak si zajistil intenzivní léčbu, opakovačku.
Jak poznamenal vtipně jeden klient. „Zařídil si dlouhodobou terapii.” Zřejmě, pokud mu vše prokážou, co v novinách psali, má to opravdu na dlouho. Někdy si říkám, že jsou lidé, kterým nestačí sebehorší zkušenost a opakují stejné chyby. Zřejmě se pro ně nedá nic udělat a jakákoliv terapie se míjí účinkem.
Nic si z ní nevezmou. Čenda prostě měl svojí hlavu a svůj rozum. Vysoké IQ a neskutečná pýcha. Tak by se dal asi charakterizovat. Nechal se zaslepit vidinu peněz a domněním, že v tom bordelu, co v Praze panuje se ledacos ztratí. Jak je vidět, neztratilo se a ti postižení věděli, co mají udělat.
Na jednu stranu si říkám, dostane, co mu patří, na druhou je mi líto jeho rodičů. Znám je. Nejsou nejmladší a je otázkou, jestli se dožijí jeho návratu z kriminálu. Udělal jsem pro něj za ten čas, co chodil do skupiny, co jsem mohl. Často jsem ho varoval, že se pořád chová jako hráč, mluví jako hráč a myslí jako hráč. Tohle si nedal vysvětlit. Pýcha na intelekt ho zaslepovala. Chtěl pomáhat lidem, chtěl vypadat v očích druhých jako dobrodinec a poctivě na tu dobročinnost nevydělal. Tak na to šel jinak.
Jo chtít být dobrodinec, zachránce je právě občas projevem nikoliv lidskosti, ale projevem pýchy. Z toho důvodu si dávám pozor na ty zachránce a dobrodince lidstva, protože člověk se občas musí zeptat na motivy jejich „dobrých skutků.” Co se za tím skrývá. On ten „nezištný” altruismus mnohdy skrývá nikoliv kopýtko, ale velké čertovo kopyto.
Nic, nechám být Čendu, Čendou. Ještě se zastavím u druhého dílu. „Paradox abstinence. Líbila se mi poznámka mé známé, Šárky, která mi pravila, že ji připadá, že jsem do Jolany zamilovaný. Opáčil jsem, že zamilovaný nikoliv, ale že je mi ta postava blízká. Otázal jsem se ji, zda se jí ta postava nezdá, ona říkala, že jo, že zdá, jen by ten příběh měl prý být drsnější. No mě se zdá drsný dost a dost. Oni si lidé představují mnohdy ty alkoholiky jako vyložené trosky a nevidí ten opravdový malér, který ti lidé zažívají, ačkoliv pořád chodí mezi lidi značkově oblečeni, vystupují jako autority a vlastně jen jejich nejbližší okolí vidí tu zkázu.
Dopíši blog, půjdu se natáhnout. Spal jsem zdravě včera odpoledne, do téhle chvíle se mi díky tomu nechtělo spát. Stejně se probudím včas, protože když jdu spát ve čtyři, v devět jsem vzhůru.
Mazaně jsem ovšem poslal do blázince SMS s tím, že nepřijdu. Teď, před chvílí Budou mít radost. Definitivně jsem se rozhodl, že cestovat v tom zmatku přes celou Prahu a pak se složitě vracet, to mi přijde zbytečné. Pokud nebude stoupat voda, v úterý už bude vše jinak. Aspoň doufám.
Jo, zajímavé časy zažíváme. To zas bude škod. Jsou ekonomové, co říkají, že občasná katastrofa, je dobrá na rozjetí ekonomiky. Jiní zase docela správně říkají, že na rozjetí ekonomiky není nutná katastrofa a nevítají nic takového. Ale že se budou odstraňovat škody a dáme do toho nemalé peníze, je fakt.
Chudáci lidi, co zase přišli o majetek. Ale větru a dešti, jak je vidět neporučíme a léto tedy nezačalo nejlépe. Jo jo.