Smysl mlčení a jeho možnosti

Dostal jsem mail od jedné čtenářky. Jeden z těch mailů, které autorovi

Dostal jsem mail od jedné čtenářky. Jeden z těch mailů, které autorovi
dělají radost. Budu jí říkat třeba Klára. Jmenuje se jinak, ale Klára je
také dobrá.

Dám sem úryvek z mailu. Než vysvětlovat, lepší zkopírovat.
Ráda
čtu Vaše knihy a blog. Chtěla jsem Vás požádat, zda byste nemohl v
jednom z Vašich blogů pojednat strategii mlčení z druhé strany, tj z
pohledu toho, na koho je uplatňována. Ve Vaší knize Svobodní v
bolesti píšete, jak jste se cítil nejistě, když mlčela Vaše první
žena.

Ano, Kláro, je pravdou, že jsem se cítil nejistě, když mlčela má první žena.
Neb ona uměla mlčet dlouho, významně a nekompromisně. Já jen zde trochu
čtenářům, co neznají mou strategii mlčení, ji lehce objasním. Aby z toho
také něco měli.

Strategii mlčení doporučuji klientům tehdy, když cítí, že jejich vztah
se rozpadá třeba díky nevěře. Doslechnou se zjistí a konají. Většinou jejich
konání nepřináší žádné ovoce. Bohužel. A nemusí se chovat ani nijak špatně.
Například přijde klient a oznámí mi, že mu žena oznámila, že se hodlá
rozvést. Případně přijde klientka a vypráví mi, že její krásný, moudrý muž,
kterého ji všechny kamarádky záviděly, má novou lásku a dokonce se jí
svěřuje.

Další takový případ, kdy doporučuji mlčení, jsou ty případy nešťastných
lásek. On ji miluje, ona má z něj legraci. Ale většinou si ho udržuje na
dosah, pro strýčka Příhodu. V knize „Svobodní bolesti” s
podtitulem „Stopař a průvodce pouští vztahů.” Tomu mlčení věnuji
tři kapitoly. Rozpracoval jsem v té knize strategii mlčení důkladněji, než
hodlám zde v blogu.

Mlčení má tu sílu, že pokud nevěrník/nevěrnice, posměváček/posměvačka,
vypravěč a sdělovač potíží o své nové lásce zjistí, že se o jejich
záležitosti dotyčný mlčící nijak nezajímá, nezajímá se o jejich osobu, znejistí.
Skoro vždy tomu tak je. Znejistí a začne dumat on/ona. Má to své psychologické
důvody. Jeden z těch hlavních bývá, že jako lidé nejsme rádi, když o nás
někdo ztratí zájem. I přesto, že ho podvádíme.

Přeci je náš a nikdo nerad přichází o svůj „majetek.” Dívka
nad věcí, co má za sebou houf ctitelů, kteří touží se dostat do jejího
klína, chlapec, co po něm jdou všechny dámy v okolí a házejí mu pod nohy svá
rodidla, najednou celí udivení vidí, že někdo o kom by to nikdy neřekli,
může být někdo tak drzý a dovolit si: Nevšímat si nás, mlčet, nechat nás být, nás
skvělé, jedinečné, kteří jsme odměnili svou pozornosti, ty slabší, méně
zajímavé, než jsme my. A najednou se nám stane, že přestáváme být ti
zajímaví. No toto!

Funguje ta strategie dost často, než aby se jí nevěnovala pozornost.
Pozornost, kterou si zaslouží. Je skutečně hodně funkční. Ono mlčení má asi
toto sdělení. Mlčím, protože nechci nic dráždit, nechci soucit,
nechci hádky, potřebuji si ujasnit co chci, co nechci. Ještě
o tebe stojím, máš možnost si i ty v tom tichu ujasnit, co a
jak chceš a co nechceš. Možná se sejdeme, možná v tichu
odplyne vše. Protože i já mám jen omezenou trpělivost.

A teď, jak se chovat, když někdo mlčení používá třeba jako trest, nikoliv
jako metodu, jak vztah obnovit. Jak naznačuje Klára dále.

Já prožívám něco podobného se svým přítelem. Máme asi docela jiný
názor na konflikty ve vztahu – já si myslím, že jsou přirozené, že
se z nich můžeme hodně naučit a že při dobré vůli a chuti se dá vše
urovnat a vrátit se k předchozí „úrovni“ vztahu. Mám pocit, že on
nese konflikty velmi úkorně. Chce svůj klid, nechce nic „řešit“,
hodně ho to vyvádí z rovnováhy a často mě za mou snahu si věci
vysvětlit častuje mlčením a pak mi i docela dlouho trvá přesvědčit
ho zase o své „důvěryhodnosti“ a kvalitách, jako kdyby o mě před tím
nic nevěděl. Většina těch konfliktů je v konečném důsledku
banální…

Neznám ani jednoho, takže teď se nebudu pouštět do spekulací, jaký je
partner Kláry a jaká je ona sama. On mlčí, protože mu nějak mlčení vyhovuje.
Má k němu své důvody, které neznám. Klára nemlčí, chce mluvit, chce být
vnímaná, podle svých slov se nebojí jít do konfliktu. Umění jít do
konfliktu, hájit si své zájmy, stanovit hranice, umět sdělit pocity, umění
říci co chci a co nechci, jsou důležité faktory pro sebeúctu a
sebedůvěru a zároveň projevení úcty a důvěry v toho druhého.

Jestliže se jedna strana vyhýbá konfliktu, pak se vyhýbá naslouchání a
ujištění, že chápe, co chce ten druhý. Vyhýbáním nezjistí, že tím, že rozumí
jeho požadavkům a zároveň umí jasně sdělit. Že pochopení a porozumění ještě
nutně neznamená povinnost vyhovění. V konfliktu si lidé sdělují, co
potřebují, co chtějí, co jsou ochotni splnit a co nejsou ochotni splnit.
Umět říci „NE” je jedna z důležitých dovedností, abychom se
nestali otroky, co mají jediné právo. Právo vyhovět každému požadavku toho
druhého.

Takže, Kláro. Trestat bych se nenechal. Žádná partnerka, moje děti, moji
kamarádi nemají absolutně nárok mě trestat! Klidně bych řekl:

„Mlč, jestli si myslíš, že je to nejlepší pro ten vztah. Já si nic
takového nemyslím a nebaví mě věčné mlčení, věčné vyhýbání se dohodování o
potřebných věcech. Slovo dohodování není chyba a překlep. Jedná se o
slovo, které má přinést dohodu. Dohodu výhodnou pro obě strany. Nechci nad
tebou vyhrát, ale nechci ztratit sebeúctu, sebedůvěru a s tím i vědomí o své
ceně.

Pokud mi chceš dát najevo, že mám pro tebe jen cenu v případě neustálého
souhlasu s tvými názory, plněním tvých požadavků a žebrání o tvou lásku, pak
se sám musím nad tím vztahem zamyslet. Nad jeho cenou, smyslem a možným
pokračováním. ”

Tak zazvonil zvonec a blogu o mlčení a jeho smyslu, či nesmyslu je
konec. Jo jo.