Už jsem v životě dostal ledacos. Hodinky, natahovací autíčko, knížky, čokoládu, polibek od krásné slečny. Ale houpací křeslo ještě nikdy, až dnes. Od pacientů v blázinci.
Už jsem v životě dostal ledacos. Hodinky, natahovací autíčko, knížky, čokoládu, polibek od krásné slečny. Ale houpací křeslo ještě nikdy, až dnes. Od pacientů v blázinci. Přemýšlím, kdo se může z kolegů terapeutů, takovým dárkem v blázinci pochlubit. Jednoduše jsem přišel do práce, uvařil jsem si kafe, přečetl elaboráty, které jsem v úterý zadal, šel na komunitu, tam jsem jednomu téměř mladému muži slíbil, že ho zbavím jeho plachosti a naučím jej rozeznávat kdy se o něj ženy zajímají, aby nebyl tak osamělý a opuštěný. Pravdou je, že se asi čtyřikrát propil do deliria. Tudíž by na mírnou neschopnost ledacos rozeznat měl právo, ale nezatratil jsem ho a asi po desetiminutové debatě, kdy se mu komunita napřed smála, pak některé smích přešel, když jsem je vyzval, aby zvedli ruku ti, kteří naprosto nemají problém střízliví se seznámit.
Tady je humor přešel a pochopili, že pokud se k té akci přidají, neprodělají. Ale abych se vrátil k onomu křeslu. Minulý týden jsem měl dovolenou, tedy neměla být jóga, leč přesto byla, protože se ji ujal jeden agilní pacient, který by rád hrál terapeuta, co se dokáže postarat o všechny ostatní. Má pouze jeden malý problém, pro samou starost o ostatní nezvládá své povinnosti. Plus starost o sebe. To už tak v životě bývá, že mnozí lidé se takto realizují. Chtějí zachraňovat druhé, aby si potvrdili svojí cenu a nevšimnou si že se sami topí.
Takže jsem kolegyním řekl, že nesouhlasím aby prostě pacienti vedli terapeutický program, kterým ta jóga je, kde nevíme, co používají za techniky, v jakém rozsahu, a že si myslím, že učit jógu, by podobně jako třeba dělat holotropní dýchání, vést meditační sezení, neměli dělat začátečníci, kteří se sami naučili několik technik a pak je bezhlavě používají na všechny zájemce a mnohdy jim spíše ublíží než prospějí. Takže tým vzal mou námitku v úvahu, a nakonec se tedy rozhodlo, že to co říkám, má hlavu a patu a tedy výuku jógových technik, nebudou pacienti si vést sami, ale mohou si sami procvičovat cviky a techniky, které je naučí Nešpor, nebo já. V rámci hesla: „Žák se připravuje vlastní prací tak, aby účelně přijal poučení v hodině setkání.
Tedy staniční sestra mě informovala, jak jsou pacienti nespokojení, že oni něco chtějí dělat a zlý tým jim nic nedopřeje. A jen tak mezi řečí se zmínila, že jeden pacient nechal přivézt houpací křeslo, které chtěl mi předat na komunitě, abych se měl na čem houpat, protože on se bojí o mé zdraví, když se houpám na židli a on, podobně jako stovky pacientů, čeká, kdy z té židle spadnu. Za víc jak sedmnáct let jsem z ní ještě nespadl. Pacienti se samozřejmě houpat nesmějí, protože jsou v nemocnici a nikdo nebude riskovat jejich úraz při terapeutickém programu. Staniční sestra onomu pacientovi nedovolila, aby mi ho dal na ranní komunitu, a on byl zklamaný.
Na zmínku o houpacím křesle jsem zareagoval se zájmem, nakonec jsme celou záležitost vzali s humorem a tedy jsme jim dovolili, že mi ho pro jednou smějí dát na program a já si ho aspoň vyzkouším, když onen dotyčný si dal tolik práce, že zorganizoval akci, kdy jeho žena přivezla ono křeslo do blázince. Přišel jsem po obědě na skupinu a tam už na mě čekalo. Posadil jsem se za napjatého očekávání všech přítomných, párkrát se zhoupl a pochopil, že takovouhle nabídku odmítnout nechci. Tohle je skutečně něco! Rozhodl jsem se, že ono křeslo, abych dostál pravidlům, od onoho pacienta koupím, přepravím ho k sobě domů, umístím na nově vybudovaném balkonu a budu se v něm houpat. Pacient se napřed bránil, že mi ho daruje, což jsem mu vysvětlil, že by nebylo nejlepší jak pro něj, tak pro mne, protože přeci jen by si tohle mohl v budoucnu vykládat jako nějaký můj možný závazek vůči němu, do které situace se rozhodně dostat nechci, ale koupě je pro mne přijatelná. Tomu rozuměl.
Takže jsem sice dostal křeslo, které si ale raději koupím. Jinak opravdu mě pobavil a zároveň potěšil ten zájem a očekávání, co na to řeknu, jak se zatvářím. Já se bavil, skupina se bavila i později komunita. Informoval jsem pacienta o svém úmyslu ono křeslo umístit na svém novém balkoně a on mi řekl, že tohle ani nečekal. Zaskočil jsem ho svou radostí. Křeslo je starší, zachovalé a houpe. Vyfotil jsem si ho a cestou domu, jsem se stavil za dcerou v práci ukázal ji foto a poslal Ritě aby viděla ten zázrak. Musím, říci, že ráno, když mě Rita vezla do práce, protože měla nějaké pochůzky v civilizaci, jsem rozhodně netušil, že se v šedesáti letech v blázinci stanu majitelem houpacího křesla. Ono křeslo jsem dostal zřejmě za „svou dobrotu a vlídnost.”
Tak a vrátím se k tomu seznamování. Mnozí muži trpí takovou zvláštní slepotou, že si nevšimnou, nebo se bojí někteří i všimnout, zájmu žen o svou osobu. Pokud bych měl od pohledu na výše zmiňovaného muže tipovat jak je na tom v tomhle směru, první dojem by na něco takového neukazoval. Komunikativní muž, nestudoval DAMU, plachostí na první pohled netrpící, homosexuál není, a přesto ve svých skoro čtyřiceti letech nikdy neměl známost. Samozřejmě způsob pití, kdy se touží vygumovat, vymazat jak někteří alkoholici mají tuhle tendenci, nasvědčuje ledacos. Čtyři prodělaná deliria také něco vypovídají. Zaujal mě ten pán. A když nic jiného, bude docela několik dobrých témat na asertivitu, kde se těmito potížemi zaobírám. Nikoliv ve formě, „udělej tohle a pak ona ti zcela spolehlivě padne do náruče.” Ale spíš se pokoušíme společně porozumět tomu emočnímu tlaku, který někteří muži prožívají, kdy sami sobě připadají zcela nepřijatelní, nepřitažliví.
Tohle mají muži, kteří nemají potíže se závislostí, ale závislí tím trpí v mnohem větší míře. Ženy také, ale ty trochu jinak. Takže čas od času, nejen na asertivitě, ale i ve skupinách se z lidí, kteří si neuměli všimnout zájmu druhých lidí, stávají lidé, co si všímají, dokáží navázat kontakt v případě svého zájmu o zájemkyni, zájemce a přichází ten okamžik, který milují především ženy, ale ani muži se mu nevyhýbají, že se jejich vztahová situace zcela změní a je třeba svatba, nebo aspoň narození společného potomka a soužití v rodině. I u lidí, kteří při nástupu do skupiny, kterou se rozhodli absolvovat v rámci následné péče, s touhle možností vůbec nepočítali. Přišli aby si upevnili abstinenci a najednou se jim zlepšily vztahy, někteří zbohatli a oženili se, nebo se alespoň oženili, případně vdaly, mají rodiny, nebo dobrý partnerský vztah.
Chvilku to trvá, většinou tohle začne na asertivitě, případně na skupině v blázinci a pokračujeme v následné skupině. Obvykle pokud k tomu dojde a ono k tomu dochází zcela pravidelně, pak jsem spokojený. Zdá se, že ten název pro tuhle terapii, kdy místo nic neříkajícího pojmu „doléčování” razím název: .Návrat do života. Je onen název více odpovídající. Konečně všem novým členům skupiny říkám. „Nejste tu jen proto aby jste abstinovali, upevňovali se v abstinenci, ale aby jste se kompletně, jak je jen možné vrátili do života a užili si ho.”